PŘÍBĚHY FOTOLOVCE

                                MALÉ STŘÍPKY OSUDU

 

                                   

  Ten příběh začal vlastně již před dvěma léty. To když jsem budoval první kryt v těchto místech, jen o pár desítek metrů dál. Mezi tím, jsem ještě vyzkoušel několik obdobných variant z různých přírodních materiálů. Čas a dřina ovšem tenkrát přišla i přes veškerou snahu a odhodlání v niveč. Ale to už jsem Vám vlastně všechno vyprávěl...

  Je mrazivé předvánoční ráno. Kryt připraven k odvozu. Jediná možnost, jak převoz provést, bylo rozebrání přístřešku na jednotlivé díly. S prvními objemnějšími kusy mi pomáhá kamarád a tak se přípravy na transport dávají konečně do pohybu. Nejrozměrnější, přesto pouze pětinová část, je na místě. Další kusy zůstávají již pouze na mně samotném. Za normálních okolností by byla možnost odvést celý kryt přímo na místo určení. To bych ale nesměl vše nechávat na poslední chvíli.

  Samotná výroba mi trvala něco málo přes měsíc intenzivní práce. Snažil jsem se o vybudování takového úkrytu, který odolá povětrnostním vlivům spoustu let a alespoň z části přidá na „komfortu“ pobytu. Již v zárodku první myšlenky nad touto stavbou, jsem počítal s její mobilní úpravou. Právě proto je vyrobena z jednotlivých dílů pro případné rozebrání a přemístění, případně její nenadálou úpravu. Z dřevěných hranolků jsem vyrobil rámy, na které pomocí vrutů přišrouboval nakrácené dřevěné desky. Vše tak, aby montáž i demontáž byla co nejsnadnější.

 Silná, bílá pokrývka sněhu znemožňuje možnost dovést materiál přímo na předem vybrané místo. A dobře mi tak…!!! Nosím tedy jednotlivé díly ručně přes zasněženou louku. Je -15 stupňů pod bodem mrazu, zataženo a ledový vítr prohání sněhové vločky po pláni. Není to tedy rozhodně žádná slast. Přesto všechno, vidina vytoužených snímků je silnější. S mojí buldočí povahou to ovšem rozhodně dotáhnu do konce. O tom jsem přesvědčen!!! Po dvou krušných dnech uchytávám poslední díl celku a na samý závěr připevňuji nepromokavou plachtu na střechu, aby nezatékalo. Je hotovo!!!

 S pocitem dobře odvedené práce, odjíždím na pár dní, si oddechnout k úpatí Nízkých Tater v sousedním Slovensku. Zde trávím celé Vánoční svátky s mými blízkými…

  Je konec ledna. Pravidelné zakrmování masem nepřináší valné výsledky. Počasí je stále špatné. Sluníčko nevykouklo již bezmála druhý měsíc a smutný výraz krajiny, bez známek života na náladě nepřidává. Dny ubíhají a kolem návnady se žádné stopy neobjevují. Až nyní. „No konečně. To, to trvalo, než jste si toho všimly.“ : pochvaluji si dnešní zjištění. I přes nepřízeň počasí se začaly ztrácet kousky nastraženého masa. Stopy spolehlivě odhalují „viníka“ přímo na místě činu. To hladová kmotra liška si vyrazila za tmavé noci na lup. Nosím tedy další a další pamlsky. Teplota v příštích dnech rapidně stoupá a sníh začíná tát. S ubývající sněhovou nadílkou ubývá i návnady. Tohle oteplení ovšem netrvá dlouho. Vločky sněhu se opět snášejí z výšky na zem, kde uplétají nový bílý koberec. Krajina zase září čistotou. Přesto tomu něco chybí!!! Silné okenice v podobě hustých sněhových mračen brání vpustit slunce na svobodu.

  Dny stereotypně plynou až do okamžiku odtrhnutí starého kalendářního listu. S nástupem nového měsíce se opět rtuť šplhá do plusových hodnot. Hélios vystřeluje své ohnivé šípy, které porážejí třpytivé ledové krystalky a ty v podobě malých kapiček vody stékají k zemi. Na tuhle chvíli jsem se těšil nekonečně dlouho. V časných ranních víkendových hodinách vyrážím konečně na louka. Ještě za tmy rozmísťuji tři balabány strak v blízkosti krytu i návnady. Soukám se dovnitř krytu a upevňuji fotoaparát na stativ. Vše téměř poslepu. Ulehám na promrzlou podlahu a započínám dlouhé čekání. Po hodině přicházejí první zákazníci. Zvědavé vrány šedivky. Poskakují ovšem v uctivé vzdálenosti a tak z fotografického hlediska bezvýznamná událost. Nade mnou se něco děje. Slyším kroky přímo na střeše mého úkrytu. „Grrr,grrr,grrr“: ozývá se nad mou hlavou. Není pochyb o tom, že je to straka zlodějka. Jsem jako pěna. Ale lstivost a chytrost havranovitých ptáků je obdivuhodná. Jako by věděla o mé přítomnosti. Ke slétnutí se neměla ani po hodinovém vyčkávání. Jak by řekl klasik: „Minulost se opakuje s neuvěřitelnou přesností“. I v tomto případě by se nemýlil. Tak jako před dvěma lety ani tentokrát jen zkoušela mou trpělivost. S posměšným křikem mizí pryč a já opět zůstávám osamocen. Ne na dlouho. Nejprve ve vzdálenosti nejméně osmdesáti metrů se majestátně prochází spanilý srnec a za pár okamžiků usedá do korun protějších stromů osmičlenné hejno šedivek. Krouživými nálety za ustavičného krákání mě napínají k prasknutí. Sluníčko dávno zahnalo tmu, ale ani několikahodinové čekání nepřináší žádné výsledky. Vrány sice usedají k zemi, ale ne tam, kde bych potřeboval. Zatím se tedy spokojuji se snímkem srnce zakomponovaném v mrazivé ranní krajině.

  Je právě čas oběda. Dvacet minut již sleduji na protější olši sedícího dravce. Občas se ozve svým typickým mňoukavým, daleko slyšitelným „vijé,vijé“, ale to je vše. Snad po tisíckráté nahlížím do hledáčku fotoaparátu. A stále nic to samé. Pomalu přestávám věřit…

  A v tom to přijde. Skrze maskovací síť zakrývající zbytek otvoru pro fotoaparát spatřuji dosedající káně. Není to ovšem to, které celou tu dobu pozoruji odnaproti. Je to jiné, o které jsem neměl sebemenší tušení. Ze směru příletu usuzuji, že posedávalo na vedlejším stromě po levé straně. Světelné podmínky se oproti ranním podstatně změnily a to, jak už to bývá k horšímu. Po milimetrech se sunu k přístroji.“Hlavně nezpůsobit žádný hluk“:opakuji si stále dokola. Tisknu oko k hledáčku a namačkávám spoušť do poloviny. Při cloně 5,6 mi automatika dopočítává výsledný čas 1/250 vteřiny. To není mnoho, ale s pomocí stativu by neměl být v ostrosti problém. Ostřícím bodem mířím na oko a připravuji se k domáčknutí spouště. Ale co to? Ozývá se výhružné zvolání a na scéně se objevuje druhé káně. Je to, to z protějšího stromu. První dravec vyhnán silnějším sokem odlétá neznámo kam a na jeho místo s vítězným zvoláním usedá druhé. Zaskočen z nenadálé situace i obava z vyrušení mi znemožňuje domáčknutí. Ve zlomku vteřiny mě ovšem druhý hlas přesvědčuje pořídit alespoň jeden zkušební snímek. Ostřící bod tedy opět směřuje na oko a zvuk závěrky oznamuje první pořízenou fotografii. Káně zlověstně otevírá zobák na prchajícího příbuzného a to tisknu spoušť podruhé. Zrcátko klapne a to uzavírá tuhle dlouho očekávanou scénu. Káně odlétá…!!!

  Seběhlo se to všechno tak rychle, že z údivu zapomínám proč tu vlastně jsem. Dravec mizí z mého zorného pole, aniž bych pořídil byť jen jediný snímek jeho úprku.

 Proč jen jsem reagoval tak zbrkle“: lamentuji nad svou unáhleností. „Kdybych jen vyčkal, až započne hostinu na uhynulém zajíci. Pak bych ji jistě nezradil zvukem závěrky“: vyčítám  si to neustále dokola. Ale nic mi to není platné. Jak se ovšem za malou chvíli ukáže, tak možná to nakonec ani není má vina…

  Kontroluji tedy alespoň pořízené snímky, když vtom registruji před krytem podezřelý pohyb. Neradujte se milí čtenáři…!!! Není to očekávaný navrátivší dravec a nejsou to ani věčně ukřičené šedivky. Újeď přilákala německého ovčáka a co hůř. I jeho majitele…

  „Fuj,necháš to…!!! Bruno, co jsem ti říkal!!! Nech toho a pojď ke mně!!! Ty neumíš poslouchat?!! : prořízla jinak poklidnou krajinou sprška povelů. Pes se jen ledabyle ohlédl a nedbaje dalších rozkazů, pokračoval v očichávání nalezené kořisti. Stojící postava muže po chvíli rezignovala. Ani jsem nedutal. Nechtěl jsem na sebe upoutat pozornost, přestože kryt i rozmístění balabáni se nedaly přehlédnout. Mým cílem bylo v co nejkratší době se zbavit nechtěných návštěvníků. Vetřelci zřejmě mají odlišný názor. Hafan se za celou tu dobu nepohl z místa a důchodce nevěřícně krouží jako sup kolem krytu. V jednu chvíli jsem myslel, že mi šlápne na vyčuhující objektiv. „Co tady je, Bruno…?“ : táže se muž své němé tváře. Bruno ovšem svého majitele nevnímá a bez přestání zuřivě štěká na mrtvého zajíce. Pán jen znuděně mávne pravačkou směrem k Brunovi a se slovy: „Dělej si co chceš…“ obchází již po třetí mojí pozorovatelnu. Přítmí „místnosti“ se rozlévá světlo. Postava nakukuje zvědavě dovnitř a nechápavě zírá. „Mohl by jste prosím odsud odejít. Všechno jste mi vyplašil a pro dnešek to mohu zabalit.“: sykl jsem zlostně směrem ke vchodu. Bez jediného slova vycouval. Po několika marných pokusech odchytil svého miláčka a odvádí si jej pryč. Nemělo dalšího smyslu zde setrvávat. Dopíjím tedy poslední zbytek už tak ledové kávy, balím věci a vylézám ven. Ven ze studené kopky ohřát se na právě vycházejícím sluníčku…

  Zima je nadobro pryč. Jen oficiální kalendářové ukončení jedné etapy roku nám ji připomíná. Po sněhu dávno není ani památky. Pouze blíže k nebi, na vrcholcích hor nevyřádění lyžaři a snowboarďáci si užívají poslední dny sezóny. V našich podmínkách je ovšem jaro v plném proudu. Přilétají první návštěvníci z jihu. Mezi trsy seschlých loňských travin se derou na svět čerstvě zelené výhonky rostlin, které jsou den ode dne vyšší a vyšší. Zlatavé petrklíče uzamykají zimu za pomyslná vrátka. Nastává jedno z nejkrásnějších období roku.

  Jarní únava v mém případě nehrála nikdy žádnou roli. A tak je tomu i nyní. Každou volnou chvíli využívám k pobytu v přírodě. V případě takto krásného dne jakým je ten dnešní, by byl hřích zůstat zavřený mezi čtyřmi stěnami.

  Od poslední zdejší návštěvy uběhl více jak měsíc. Příroda září, jako tváře šťastně zamilovaného páru. Je to tu zkrátka k nepoznání…

  Přestože jsem si sebou vzal i fotovýbavu, tak pokoušet štěstí v krytu nehodlám. Ne, není to tím, že bych byl s tím málem spokojen. Ale teplé jarní počasí servíruje mnohem pestřejší a především čerstvý jídelníček, než který mohu nabídnout já. Zastavení u újedi mi to jen potvrzuje. Zbytky tedy ukládám do přineseného pytle, abych nezanechával po sobě nepořádek.

 Cestou- necestou, polem-nepolem….“: pískám si tuhle známou melodii a tak jak stojí v textu, i já si to šinu zpáteční cestičkou domů. Míjím starý osamocený strom a zastavuji se o pár desítek metrů dál. Prohlížím si podmáčenou část teď už bývalého pole, ze kterého za poslední tři léta vznikla rákosová džungle. Spřádám plány, jak dané místo fotograficky využít. Občas se tu totiž mihne osamocený bahňák, případně dlouhonohá volavčí slečna. „No nic, uvidíme co bude…“

  Soukám fotobatoh na záda a ještě naposledy se otáčím směrem ke vzdálenému krytu. Prolétnu očima krajinu a chystám se udělat čelem vzad. Když vtom mě praští do očí cosi bílého, podivně se povalující v koruně stromu směřující si to k zemi. „Co jen to k sakru je? Vypadá to jako igelitový pytlík skotačící v jarním vánku.“ : prolétne mi hlavou. Sleduji ten podivný předmět až do doby, než se mi ztratí ve spleti uschlé trávy. Už, už to chci zahodit za hlavu, když se to opět objeví na mechem obrostlém kameni. „To není možné. Ono to panáčkuje. Vždyť to je…“ Ještě jednou bedlivě ostřím zrak a nevěřím svým očím. „…ano, je to na sto procent hranostaj. Lasice hranostaj…“ : vykřikuji nahlas. Shazuji právě nasazený batoh a s fotoaparátem v ruce se kradu k šelmičce. Úhybným manévrem se dostávám ze strany. Zatím nejsem odhalen. Tepová frekvence se zvyšuje, adrenalin stoupá a nervozita jede na plné obrátky. Poslední metry jsou nejhorší. Objektiv se světelností 2,8 není tím nejvhodnějším partnerem při plazení. Vzpomínky zabloudí na nedávno prodanou třístovku. Jak rád bych ji tu dnes měl… Na sentimenty ovšem není čas.

 „Tohle už by šlo…“

 „Ale co s tou zatracenou trávou?“

Automatické ostření jezdí tam a zpět, ale bez výsledku. Prostřuji tedy ručně. Opět nespokojen…!!!

„Tohle bude zase průser…“: skepticky si povzdechnu.

„Taková šance se mi nemusí naskytnout třeba dalších deset let. Něco s tím prostě musím za každou cenu udělat…“

„Ale posunout se o pět metrů doprava, tak mám vyhráno.“

Lasička k mému údivu je ještě stále na kameni. Ke mně zády a neustále něco vyhlíží. Seskakuje dolů do trávy a prchá směrem, odkud jsem přišel.

„ A je po všem.“

„Není“:okamžitě zaháním negativní myšlenky právě ve chvíli, kdy se otáčí a navrací se na svou rozhlednu. Ležím a vyčkávám, co bude dál. Za malou chvíli opět seskakuje a odbíhá stejným směrem. Mizí ve spleti rákosové džungle. Párkrát zahlédnu část bílého kožíšku a potom už jen šustění listí.

„Vyrazila na lov. O tom není pochyb.“: hodnotím situaci.

Využívám situace, zvedám se a přemístěním před balvan se zbavuji rušivých rostlin. Ulehám a vyčkávám návratu. A je to tu…!!!

 „Tohle musí vyjít…“: povzbuzuji se před rozhodujícím okamžikem. Ještě naposled kontroluji nastavení v přístroji. Čas 1/1000 vteřiny je akorát pro eliminování případné pohybové neostrosti a clona 7,1 by měla být dostačující. Bělostný kožíšek vyžaduje lehkou kompenzaci expozice do mínusu. -1/3EV je skvělá volba. Autofocus se zabodává do blížícího se zvířátka. S napětím sleduji lasičku v hledáčku svého Nikonu. Už cítím ten kontakt divokého zvířete a člověka. Hranostaj se na malý moment zastavuje, větří a… „prásk“. Zrcadlo v těle zarachotí. Jediný úder a malý lovec prchá. Prchá i s kořistí, kterou celou tu dobu svíral v tlamičce. Proletí ani ne metr ode mne, ovšem v brázdě, znemožňující další byť jediný snímek. Otáčím se a poslední co spatřuji, je bílý ocásek s černou špičkou mizející ve vykotlaném kmeni stromu. Krátké, ale pro mě velmi cenné setkání.

  Ještě jednou, naposledy se otáčím. Chci si tím připomenout ten rozhodující okamžik.

 Byla to intuice, či zafungoval pátý smysl, nebo to byla jen pouhá náhoda? To už se samozřejmě nedozvím. Jisté ovšem je, že bez onoho momentu, bych tyhle řádky těžko mohl psát…


A zase ubylo několik listů v kalendáři. Nejste jistě ani překvapeni, že opět stojím v místech, kde jsem prožil od zimy nejedno dobrodružství. Nemám v úmyslu Vás příliš napínat, proč že tu vlastně jsem, tak bez zbytečných oklik přijdu rovnou k věci. Jako každý rok se tu navracejí z dalekých cest snad nejhlučnější obyvatelé polí a luk, čejky chocholaté. Slyším i vidím je z dálky. Oddávají se neustálým vzdušným šarvátkám a jejich rychlý nevyzpytatelný let je radost pozorovat. Unaveni dosedají na pole, kde okamžitě splývají s prostředím a i bystré oko má problém je opětovně nalézt. Přicházím blíž, do míst kde před více jak měsícem jsem měl tu čest se setkat se sněhovou princeznou, hbitou hranostají. V tuhle dobu jistě obměnila šatník za letní hnědavý model a už pouhé chvilkové spatření bych považoval za obrovské štěstí. Nevěnuji tedy místu příliš velké pozornosti a soustředím se na čejčí akrobaty. Rád bych totiž objevil některé z jejich hnízd a pořídil pár snímků. Času není příliš nazbyt. Tak jako každoročně padnou za oběť lidské rozpínavosti a ani letos tomu nebude jinak. Po předchozím vytipování nacházím tři nenápadné jamky se čtyřmi ještě nenápadnějšími vajíčky. Jejich zbarvení je natolik nenápadné, že bez označení bych ani po pár minutách nápadu hnízdo nemusel najít. Za použití předmětů z místa nálezu nenápadnou fintou s tím ovšem problém mít nebudu. Odcházím a navrátím se, až s večerním sluncem.

  Další dny nebyly pro navrátilce nejšťastnější. Mohutné stroje zaburácely bezbrannou krajinou. Radlice se zakously do hloubky několika desítek centimetrů a obrátily vše naruby. Do večera těžké zemědělské stroje dokonaly své dílo. Bylo po všem...


  A opět nanovo. Další snesená snůška, další snaha o potomstvo a zase plechový nepřítel na obzoru. Několikametrové brány po obou stranách traktoru srovnávaly nejen zkypřenou půdu, ale i další pokusy o hnízdění. Zbylo jen pár skořápek a oči pro pláč.

 Naši předkové byli moudří a né nadarmo říkávali: „Do třetice všeho dobrého a zlého“. Tak tomu bylo i nyní. Další čtveřice vajec se tísnila ve skromně vytvořených důlcích a už ani postřik nezabránil jejich vylíhnutí.

  Jak je příliš vysilující opakovatelná snaha o nový základ rodu, je otázkou spíše pro odborníky. Jisté ovšem je, že každý zásah člověka by měl být citlivý a pečlivě dopředu promyšlený. V tomto případě by jistě pomohlo neodkládat věci na poslední chvíli a využít období, které co nejméně zasáhne osudy obyvatel luk a polí…

     

Lamaservis DĚKUJI ZA SHLÉDNUTÍ TĚCHTO STRÁNEK A BUDU RÁD,KDYŽ SE ZASE NĚKDY VRÁTÍTE
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one