Období zaječích lásek

 Konečně opět v terénu. Už mi chyběly ty toulky s fotoaparátem ztichlou krajinou. Špatné počasí i mizivé procento volného času, to byly důvody proč jsem nechával delší dobu svůj Nikon ladem.

  Dnes jsem vzhůru dříve, než ten protivný budík. Vyhlížím z okna a zjišťuji stav ranní oblohy. Vůbec to nevypadá příznivě. Husté černé mraky brání v rozhledu vycházejícímu slunci a já uvažuji o opětovném návratu do vyhřátých peřin. Už, už uzavírám tento den za další ze ztracených, když záclonu proříznou zlatavé paprsky. Na nic nečekám a vyrážím.

  První cesta mě vede na místo, které je častou zastávkou bažantího samce a jeho skromného harému.  Obloha se mění z minuty na minutu. Těžká mračna odnáší vítr neznámo kam, aby vzápětí dovlekl další várku. Docházím na místo.  Kohout je až na samém konci na nejnevhodnějším místě. Opatrně se přibližuji, ale vysoké uschlé stonky rostlin mě po pár desítkách metrů prozrazují. Varovný pokřik kohouta a úprk do spleti travin jsou toho jasným důkazem. Ulehám tedy na okraj otevřeného prostoru a vyčkávám. Chvíli si krátím focením malého žluté šnečka, který rozvážným pohybem si to mířil přímo ke mně. Po pár desítkách minut se opět na delší dobu obloha obrňuje plechovým pancířem. Ještě chvíli pozoruji nahánějící se kvíčaly a červenku pohvizdující v křoví. Počasí se nelepší a tak odcházím alespoň obhlídnout jinou lokalitu.

  Po asi třech kilometrech mě zaujal pohyb po pravé straně. To pět ušáků se oddává námluvám.  Zamilovaní samečci prohánějí své družky po širém lánu vyklíčeného obilí a chvíle oddychu využívají ochutnávkou mladých šťavnatých rostlinek. Po tuhé zimě je to jistě příjemná změna jídelníčku. A navíc při těchto aktivitách jim jistě vyhládne. Nekompromisní vítr nařizuje shlukujícím se mračnům povinné  rozestupy a to bez sebemenšího pobízení využívá utlačované sluníčko, aby prozářilo krajinu nádherně zabarveným světelným spektrem.  Rozhodně nebylo nač čekat. Potencionální objekt ve spojitosti s luxusním světlem, co víc si může fotograf přát. Snad jen krapek štěstí a přesnou mušku.

  Fotobatoh nechávám vynímečně v zaparkované autě a mířím si to přímo k nim. První pokus se nedaří již v zárodku. Jeden z nich byl ostražitější, než jsem předpokládal a svým úprkem strhnul i ostatní. Tryskem prchali daleko ode mě. Naštěstí na tu správnou stranu. Ulehám tedy k zemi a plížením, plazením, vpřed se blížím k již nic netušícím zajícům. Utekli opravdu daleko, takže se trochu zapotím, než se mi podaří přiblížit na optimální vzdálenost. 

  Vzpomněl jsem si na dobu, kdy jako voják se takto nejednou plížil k „nepříteli“ blátem více jak půl kilometru, jen místo fotoaparátu jsem v ruce svíral samopal. Je to možná s podivem, ale právě tyhle okamžiky byly jediné, kdy jsem byl na vojně šťastný. K smrti jsem totiž nenáviděl věčné ceremonie, nesmyslně přehnaný důraz na ustrojenost a jiné podivné požadavky, které pohlcovaly pravou podstatu výcviku. Ale to jsem zabloudil úplně jinam a je načase se vrátit zpět do reality. 

  Zahloubán v myšlenkách si ani nevšímám, že mám za sebou dobrých dvěstě metrů. Ale ještě není vyhráno. Slabá třetina cesty je ještě přede mnou  a to je fáze, kdy opatrnost bude to nejdůležitější pro zdárné pořízení snímku. Přímo je hypnotizuji pohledem, abych dokázal včas zareagovat i sebenepatrnější znervóznění. Zatím všechny trumfy mám v rukávu já. Zajíc naštěstí příliš dobře nevidí, zato ve sluchu vyniká. To ostatně dokazují jeho dlouhé slechy, kterými umě snímá každý šelest v jeho okolí. Neprozradí mě ani vítr, který vane přímo proti mně a tak jakýkoliv případný neúspěch mohu připisovat jen mé neschopnosti.

  Jsem téměř na dostřel. Odpaluji pár dokumentačních cvaků a s velkou obezřetností se sunu kupředu. Nervozita zajíce na levé straně je nepřehlédnutelná. Každou chvíli zvedá hlavu od „prostřeného talíře“ a natáčí slechy mým směrem. Opět!!! Právě v okamžiku, kdy jsem v pohybu. Tempo ukončuji v polovině cesty a s rukou i nohou těsně nad zemí vyčkávám, než opět skloní hlavu a bude pokračovat v jídle. Tohle se ještě několikrát opakuje, jen intervaly mezi tím se čím dál více zkracují. Opět zpozorní. Zvedá hlavu, větří a naslouchá okolí. Ostatní, jako by se nechumelilo pokračují v konzumaci obilných lístků. A to jsem už velmi blízko.

  A je to tu!!! Napnuté svaly, uši nasměrované ve směru předpokládaného nebezpečí a pár vteřin v nejistotě. „Tohle je rozhodující okamžik“: říkám si v duchu a napnutý jak tětiva vyčkávám co bude. Tyhle ty vteřiny jsou nekonečné. Podobně se cítí voják těsně před útokem. Teď!!! Zajíc se rozbíhá, ale k mému údivu mým směrem. Okamžitě mi dochází jeho taktický manévr. „Ten mě jistě chce oběhnout, aby se mi dostal za záda a byl jsem po větru“: přemílám v rychlosti úvahy v hlavě. Současně s tím zalícím a odpaluji první snímek. Zvuk závěrky ho na okamžik zmrazí a on s nastraženýma ušima  větří. Další klapnutí zrcátka v těle foťáku ho uvádí do pohybu a s neustálým sledováním toho čehosi podivného uprostřed pole provádí taktický oblouk. Nechává mi možnost pořídit ještě pár snímků a už je za mnou. Nasává můj pach nesoucí se větrem k němu a to je moment, na který čekal. Jako když do něj střelí. Průzkum se mění v úprk a mně nezbývá nic jiného, jen sledovat vzdalující se zaječí postavu. Pár snímků do protisvětla na větší vzdálenost už jen dokumentuje tuhle skutečnost. V rychlosti kontroluji pořízená data, jestli vše dopadlo tak jak mělo. Náhled říká, že vše je v pořádku a tak se vydávám na další pokus. Ze zbylých čtyřech zajíců zůstal nadosah jen jeden, který odhopkal o kousek dál. Málem jsem ho přehlédl, jak se krčil v jakémsi důlku. V poloze ležmo se tedy plazím dál pokoušet štěstí. Opět pár cvaků z povzdálí a za malý okamžik jsem v optimální vzdálenosti. Bohužel optimální jen na chvíli. Zajíc se vymrštil takovou rychlostí, že téměř nestíhám reagovat. „Pác, pác“:mačkám spoušť fotoaparátu a sleduji skrz hledáček pádícího ušáka. Dovolil mi jen dva snímky, které jak jsem později zjistil jsou nepoužitelné. Prosvištěl kolem mě tak blízko, že jediná nevýhoda pevného objektivu zmařila dokonalý snímek. Holt se zajíc nevešel do záběru a tak mi nezbylo nic jiného, než fotografii uložit do imaginárního koše. Pelášil, jako kdyby mu za patama hořelo a zastavil se až na samém okraji pole. Je to škoda, ale tohle se stává…

  Cestou nazpět se stavuji na místo loňského výskytu moudivláčků, abych zjistil jestli náhodou již nedorazili z daleké pouti za mořem. Moje přítomnost z hladiny vyhání malé hejno poláků velkých, kteří za hlasitého nadávání odlétá směrem k řece. Svou přítomnost ohlašují pochopí navrátilci, kteří krouží vysoko v oblacích nad svým nynějším domovem. Švitoření drobných pěvců v křoví i skřehotavý pokřik strak, přehlušuje nepříjemný zvuk motorové pily. „Co jen se tu proboha děje“: mumlám si pro sebe a mířím k onomu místu. Prodírám se jedinou schůdnou uličkou středem rákosového porostu a už, už přicházím na samý okraj. Vtom vidím tu spoušť. Stromy lemující tohle zapomenuté místo leží poraženy na zemi, všude spoušť a nepořádek. Rachot stroje na moment ustává, jen zaparkované auto prozrazuje přítomnost viníků. Hřmot motoru opět zaburácí ztichlou krajinou, aby zvěstoval širokému okolí, kdo že je tu „pánem“. Prchající srny i křik vyděšeného pochopa vylétajícího z rákosí jsou jasným důkazem „citlivého“ přístupu „pána tvorstva“ k přírodě.

  Z dnešní toulky krajinou odcházím se smíšenými pocity. Radost z úspěšného fotolovu se mísí se zlostí, nad bezohledným a sobeckým zacházením už tak zničené přírody. Pro pár ušmudlaných korun, ušetřených za topnou sezónu může být ohroženo hnízdění pochopů i čím dál vzácnějších moudivláčků lužních. Je snad tohle daň, kterou chceme obětovat…?
01.04.2010 06:54:51
vlastimil.hor
Lamaservis DĚKUJI ZA SHLÉDNUTÍ TĚCHTO STRÁNEK A BUDU RÁD,KDYŽ SE ZASE NĚKDY VRÁTÍTE
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one