Mistři ptačí architektury

 

  Je ráno deset minut před půl šestou a budík ohlašuje konec lenošení. Překvapivě bez jakýchkoliv problémů vstávám a začínám se vypravovat na objevnou cestu nové lokality. Nabuzen z včerejších dojmů v rychlosti navlékám maskáče, balím vše co bych mohl potřebovat a vyrážím vstříc novým fotografickým zážitkům. Procházím prázdnou tichou ulicí a po chvíli se dostávám za dopravní ceduli oznamující konec města. Šero ustupuje rychlostí blesku a první ranní paprsky se prodírají skrze čerstvě olistěné větve.

  Přede mnou ještě čtvrt hodinky chůze, když z ničeho nic prořízne ticho hlasité zavolání samce bažanta obecného. Zadívám se na neosetý polní lán a spatřím krásného kohouta.[img]http://fotografie.dobrodruh.net/image/1426785[/img] Nerozmýšlím ani vteřinu a padám k zemi. V duchu si promítám scénu budoucího snímku a snažím se dostat bažanta z protisvětla. Kupodivu se mi to daří a za chvíli jsem od něj na pár kroků. Boční ozáření  bronzové hrudi hraje všemi barvami a já několikrát mačkám spoušť, abych tu nádheru zachytil. Trochu bojuji s expozičním časem, ale většina snímků je ostrá. Ještě pár minut si vychutnávám pocit, být tak blízko a zvěčňuji si tento zážitek Nikonem s nasazenou pevnou třístovkou. Zvedající se slunce a ručičky na hodinkách mi nařizují setkání ukončit. Poděkuji za tolerantnost a spolupráci a peláším prozkoumat nově objevený rákosový porost.

  Sice se zpožděním, ale konečně na místě.Rosou pokrytá tráva stačila i po pár desítkách metrů chůze úplně promáčet  nohavice i boty. Tohle je úděl člověka, který se rozhodne fotografovat divoce žijící zvěř. První, kdo mě uvítal byl samec pochopa rákosního. Poměrně častý a pro tyhle lokality typický dravec. Majestátně kroužil na blankytně modré obloze a pečlivě sledoval okolí. Na chvíli jsem se k němu přiblížil pomocí dalekohledu a pozoroval jeho ladný let, abych vzápětí zjistil, že mu ani tak nešlo o okolí, jako o samici sedící na zemi pod ním. Neopatrným stoupnutím na suchou větvičku jsem ji totiž vyplašil a ona se s křikem vznesla do výše za svým druhem.


Ukryt za drobnou břízku sledoval jejich námluvy a doufal, že se mi podaří objevit jejich případnou snůšku. Ručička hodinek šedesátkrát oběhla ciferník, ale pochopi k zemi neslétli. Vyrazil jsem tedy na obhlídku terénu, abych si udělal alespoň zběžnou představu, co zde mohu očekávat. Cestu mi zpříjemňoval svou přítomností strnad rákosní, ale bohužel v uctivé vzdálenosti, takže fotoaparát mohl zůstat v pohodlí batohu. Absence gumových holínek mi nedovolovala vstoupit hlouběji do husté spleti rákosových stébel a tak jsem se držel okrajního stromového porostu. Nakonec jsem byl tomuto hendikepu  rád.

  Při obcházení jednoho stromu, jsem si všimnul neobvyklého hnízda zavěšeného na samém konci halouzky asi čtyři metry vysoko. Abych to uvedl na pravou míru. Slovo „neobvyklé“ jsem uvedl proto, že v České Republice žádný jiný pták podobné hnízdo nestaví. Je vejčitého tvaru s tunelovitým vchodem z jedné strany a je zavěšen na tenkém vláknu připletené na konci větvičky.

  Zajímá Vás o jakém to vlastně píši obyvateli toho podivného obydlí? Jedná se o drobounkého deseticentimetrového pěvce vyhledávajícího mokřady a lužní háje s porosty rákosí, orobince a rostoucími vrbami či olšemi.Žije poměrně skrytým životem a jeho přítomnost zaznamenáme spíše díky hlasu. Ozývá se tenkým a protáhlým, pomalu klesajícím „síííh“. Jeho jméno je moudivláček lužní.

  Populace těchto opeřenců rapidně ubyla a tak jsem měl velkou radost z tohoto nálezu. Opatrně jsem se přikrčil pár metrů od stromu a vyčkával, jestli se objeví. Netrvalo to ani deset minut a tenoučký hlásek ohlásil jeho přítomnost. Chvíli mé oči pátrali v olistěných větvích olše než spatřily hezky vybarveného samečka sedícího na větvi poblíž hnízda.

  Nastal čas vytáhnout fotoaparát. V rychlosti jsem si promítal všechny možné i nemožné rady, pravidla a tipy k vytvoření působivého snímku. První pravidlo znělo „snažit se fotografovat z úrovně očí zvířete“. Chtě nechtě jsem musel na strom. Nebylo to vysoko, takže to zase takový problém nebyl. Vyšplhal jsem nahoru, nohy zaklínil do větví a opřel se o kmen stromu. Příliš pohodlné to nebylo a co víc, vzdálenost objektivu od hnízda byla téměř na samé hranici minimální ostřitelné vzdálenosti. A to dělalo asi půl druhého metru. Uvažoval jsem, jestli vůbec na tak malou vzdálenost mě budou tolerovat a smířil se s tím, že za chvíli polezu dolů. Netrvalo to ani deset minut, když zhruba tři metry ode mě usednul sameček moudivláčka. Tři, čtyři minutky nervózně poskakoval po okolních větvičkách a já si už  už říkal, že budu muset zavelet k ústupu. Jiné stanoviště nepřicházelo v úvahu a tak jediná možnost by byla fotit ze země. Ani jsem si nestačil pořádně v hlavě přelouskat všechny možnosti, když  malý stavitel slétnul k hnízdu i s chomáčkem nasbíraného materiálu. Zavěsil se před nedokončený vchod a pár vteřin po mě házel očkem, co že je to za podivného vetřelce v jeho teritoriu. Nejspíš pochopil, že od mne žádné nebezpečí nehrozí a  vklouzl do svého příbytku.  Do půl hodinky mou přítomnost naprosto ignoroval. Samečka mě bylo až líto, jak létal tam a zpět a budoval a budoval, aby se mohl před svou nevěstou předvést, jaký je to pašák. Nezaujalo to nejspíš jenom mě, jelikož i samička se  přišla podívat na svůj budoucí příbytek. Její přítomnost naprosto rozhodila pracujícího moudivláčka, který všeho zanechal a přilétl se dámě dvořit. Vzájemné sympatie byly naprosto zřejmé a já měl to štěstí pozorovat  pár metrů ode mne pářící se moudivláčky. Okamžitě jsem tím směrem namířil objektiv  a  sériovým snímáním se na kartu uložilo pět snímků.  Záběr byl sice lehce z podhledu, ale já byl spokojen. Tohle jsem rozhodně nečekal. Říkal jsem si dvě tři fotky na okolních halouzkách a budu rád. Nakonec jsem odcházel po třech hodinách s padesáti snímky. Jediným a velkým nepřítelem byl vítr. Ztěžoval správné zaostření především na hnízdě a některé jinak velmi zdařilé snímky poslal do věčných lovišť.

   Za týden jsem se ještě jednou vrátil pro pár snímků a ujištění, že se jim daří. Vchod měl už svůj typický tunýlek a samička nejspíš již seděla na vejcích. Sameček létal v pravidelných intervalech s potravou, takže bylo vše v naprostém pořádku.

Posledním snímkem jsme se spolu rozloučili a já odcházel spokojeně k domovu.

  Přeji jim šťastné vyvedení potomků a snad bude namístě, když řeknu: „Tak, zas někdy nashledanou…“

11.06.2009 11:45:46
vlastimil.hor
Lamaservis DĚKUJI ZA SHLÉDNUTÍ TĚCHTO STRÁNEK A BUDU RÁD,KDYŽ SE ZASE NĚKDY VRÁTÍTE
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one