Kdo s koho

 

 

  Opět tu máme chladná rána. Pestrobarevné podzimní kulisy se pomalu ale jistě snášejí k zemi a svlečené koruny vzrostlých stromů, smutně se tyčí k zataženému nebi. Zlatavé klasy pšenice jsou dávno vytlučeny a jejich obsah uskladněn v hlubokých sýpkách. Pole zejí prázdnotou a jedinými jejich společníky jsou traktory, chystající je k zimnímu odpočinku. Sem tam tu proběhnou poslední zbytky srnčího, co přečkaly mysliveckou řež, na neolistěných větvích občas posedává káně, jinak pusto a prázdno.Žádné tlupy přemnožených divočáků, ani krvelačné lišky. Dříve, ještě za mých mladých let  životem kypící krajina, teď jako by pomalu ale jistě umírala. Možná je to jen tím počasím, možná jen přechodné období. Nevím…, ale každopádně bývalo tu veseleji.

  Už několik roků po sobě začíná nástup zimy pravidelnou dlouhotrvající inverzí. Pro mě jako fotografa, je tohle období nudnou částí roku. Ne, nemám tím na mysli období zimy, ale tuhle šedou, depresivní oblohu, která nás tlačí dovnitř, do svých domovů. Nikdy jsem nepatřil mezi ty, na které má počasí psychický vliv. Nepatřím mezi ně ani nyní, ale přeci jen od doby mých toulek přírodou obtěžkán fotoaparátem, si nálad přírody mnohem více všímám. A listopad nebyl v tomto ohledu výjimkou. Slunečné dny bych spočítal na prstech jedné ruky. Pozitivní alespoň bylo, že bylo sucho. Podle odborníků, prý nejsušší měsíc v historii měření, který se sleduje od roku 1805.

 Když píši tyhle řádky a do konce měsíce listopadu zbývá pouhá půl hodinka, padají k zemi první kapky deště. Za malý okamžik se mokré dlážděné kostky lesknou od pouličních lamp. Žádné drama se ovšem neděje, jen zahradní deštíček svlažuje už tak vyprahlou půdu.

 











































 Nebojte se, nedal jsem se na meteorologii, jen jsem Vás chtěl vtáhnout do děje nastupující zimy. Nebudu tedy nadále odbíhat od podstaty příběhu a přejdu rovnou k věci…

  Je tomu už druhý týden, co zakrmuji u mého krytu. Jak správně tušíte, právě u toho, o kterém jsem Vám psal v minulém příběhu. Když tak nad tím uvažuji, uplynul téměř celý rok a já nenapsal ani řádek. Ale asi to bude tím, že fotografování v přírodě jsem tento rok dost odbyl. Při silvestrovském cinknutí sklenky šampaňského si budu nejspíš muset dát do příštích třistašedesátpět dní vážné předsevzetí. Nikdy jsem tuto tradici nevyužil, tak rád udělám výjimku. Ale zpět do přírody…

  Celé léto jsem uvažoval, jak přichystat lépe fotograficky prostor. Nápadů by bylo více, ale většina je nerealizovatelná. Především z důvodu „okupování“ prostoru zemědělci. Sečou si tu každoročně trávu pro dobytek a tak jediné možné přípravy spadají na dobu posledního kosení. A to je povětšinou začátkem tohoto měsíce. Jsem tu tedy čím dál častěji a abych vyplnil tohle hluché období, krátím si chvíle aranžovaným focením zapůjčeného ptactva mého dobrého kamaráda. Sérii několika druhů bernešek  jsem chtěl zakončit nesnímáním ibisa a jeřába královského, ale ranní mrazíky tohle focení ukončují. Tráva je naštěstí sklizena a tak započínám to, proč tu vlastně jsem. Fotoaparát střídám za rýč a místo husí tahám předem připravené uschlé kmeny stromů. Rozmisťuji je na vytipovaná místa a zakopávám do země. Velký kus dál, ten kratší blíže krytu. Do suchého pahýlu aranžuji trsy trávy, nalevo pokládám ležící větev a je hotovo. Stíhám to tak, tak. Začíná se smrákat a já spěchám na oslavu kulatin mého otce. Ještě pohazuji dovezená hovězí žebra a mizím jako pára nad hrncem.

  Svítá, oslava se protáhla do pozdních nočních hodin a vstávání je spíše trestem, nežli odměnou. Přeslazen celovečerním popíjením džusu, si vylepšuji chuť lahodnou voňavou kávou a čerstvým domácím medovníkem. Cestou na louka se zastavuji v masně na nový příděl zákrmu. Můj příjezd zvedá volavku od rozdělané svačinky a s neochotou odlétá pryč. Pryč za stromy k rybníku s ostrůvkem. Byly doby, kdy se tyto dlouhonohé baletky právě na tento kousek země uprostřed vod rády vracely. Pravidelně tu i hnízdily a vyváděly mladé. Ale to byla jiná doba, to ještě neúřadovali rybáři, ale sloužilo to jako zdroj pitné vody. Teď není nic ani na hladině a po lovecké sezóně ani pod ní. Nechme ovšem staré časy být a dívejme se kupředu. A doufejme, že předpisy pro zlepšení stavu přírody, nezůstanou pouze a jen na papíře.

  Docházím na místo činu. Potěšující zpráva je, že část návnady je spotřebována. Kdo byl pachatel nepoznám, ale hlavní je, že byla objevena. Dnes se podávají hrtany. Přihazuji tedy další várku a mizím pryč. Tohle ještě dalších pár dní opakuji. Nenacházím nic, tak jak jsem odešel a to vypadá nadějně. Jen to mizerné počasí…

  Čtyři dny jsem tam nebyl. Vítr mezi tím rozfoukal neprostupnou oponu mraků a konečně vylezlo sluníčko. Dlouho očekávaný pěkný den je tu, ale mně se nedostává volna. Co naplat, musím doufat, že nebude brzy po všem. Druhý, třetí den nádherná rána a zlatavé západy slunce. A já stále nic. Čtvrtého dne je ovšem všechno jinak. Mohu vyrazit a to taky beze zbytku plním.

  Po veké porci omáčky, se dostáváme konečně k pořádné porci masa. Nejen obrazně řečeno… Budík drnčí jako o život a nutí mě opustit vyhřáté lože. Kdybych byl ptákem, byl bych jistě sovou. Ponocuji rád a s chutí, ale to ranní vstávání mi vůbec nedělá dobře. Ale dal jsem se jednou na vojnu, tak musím makat. Vylézám tedy z brlohu a za chvíli i s hromadou potřebného harampádí okouším první mrazivé ráno. Obloha není poseta hvězdami, jako tomu bylo před usínáním. Hustá mlha a bílý mrazivý závoj na kapotách aut, není tou pravou vzpruhou. Ale něco jako by mi našeptávalo, že mě matička příroda jen pokouší. Dojíždím na mé obvyklé místo, vyhazuji ven z auta tu hromadu krámů a vycházím osudu naproti. Ještě nenapadl sníh, tak si mohu cestu zkrátit skrze pole. Z mlhy se noří tři srnčí postavy a jen co spatří tu podivnou ověšenou postavu, mění směr a tryskem uhánějí zpět za mléčnou stěnu. Jen kousek od onoho místa mě čeká další setkání. A věřte, nebo ne, ale tohle bych nečekal. Liška „Bystrouška“ si to míří přímo ke mně. Podle stop z předchozích zim vím, že dvě tři zrzečky se tu pohybují, ale nikdy jsem to štěstí neměl je tady spatřit na vlastní oči. Nemělo smysl se pokoušet vytahovat fotoaparát. Výsledek by byl nulový. Proto jsem se alespoň kochal do té doby, než si mě všimla. Tak jako srny i ona pelášila, seč jí nohy stačily.

  Konečně jsem na místě. Začíná se rozednívat a já, jako pokaždé si nadávám, za mou pověstnou půlhodinku spánku navíc. Rozeznávám sedící siluetu dravce. Jen pár desítek metrů od krytu. „Je to v pytli“ : kleji a proklínám sám sebe. „Už o mě ví a zase tu budu tvrdnout zbytečně. Historie se bude opakovat a já sklidím opět jen posměšky, že píši další příběh o neúspěšném fotolovu…“

  Rozmisťuji přesto balabány třech šedivek a dvou strak, za zvědavých pohledů přítomného opeřence. Jednu ze strak upevňuji na střechu krytu, zbylé putují na zem do trávy. Ještě šťavnaté žebírko ke zbytkům předchozí hostiny a venku jsem hotov. Pohledem kontroluji myšilova, ale nenacházím ho. Neodlétl, to jen pro samou soustředěnost zjišťuji až teď, že během těch pár minut padla opět a ještě s větší intenzitou mlha. „To je má šance“: jásám a jako vojín Jasánek z filmu Tankový prapor se hrnu do útrob krytu. Fotoaparát upevněn na stativu, vystrkuji z připraveného otvoru ven a to je tečka za viditelnou přípravou zvenčí. Další drobnůstky už řeším uvnitř a co nevidět ulehám a nastává známá fáze čekání.

  Nečekejte ovšem žádné pohodlí. Přestože je to na české poměry jeden z těch lepších krytů, teplota ukazuje -7 stupňů a já jen ve dvou mikinách na studené podlaze. Po slunci zatím ani památky, expozimetr ukazuje ¼ s a tak jen naslouchám, co se odehrává venku. Po půl hodince nastupuje první zákaznice. A tounení nikdo jiný, než paní nebo slečna straka. Bez větších okolků slétá před kryt. Radost ovšem střídá hořké zklamání. Tráva v okolí je vyšší, než jsem předpokládal a z bíločerné zlodějky vidím v hledáčku pouze hlavu. Když už se dostává do fotitelného místa, tak pro změnu mi brání okraj otvoru. Průzorem v optice vidím pouze část jejího ocasu. K vytočení objektivu mi chybí pár centimetrů. Straka odlétá i s uloupeným soustem pryč. Přílet opakuje ještě dvakrát, ale ve vyšší trávě návštěva končí bez jediného snímku. V dálce se ozvalo táhlé zvolání. Každou chvíli je silnější a silnější. „A je tu“: říkám si a přikrčen k podlaze s prstem na spoušti vyčkávám příletu. Už ji slyším přímo nad sebou. Čekám, ale nic. Hlas slábne, až zanikne úplně. Opět ticho, jen švitořivé pískání poletujících strnadů. Klid opět prořízne ostré zvolání. Další průlet, ale opět bez výsledku.

  Hodiny ubíhají a přestože ji cítím ve své blízkosti, očekávané dosednutí nepřichází. Mezi tím mlha prohrála boj se slunečními paprsky a zbaběle se vypařila, jako pára nad hrncem. Neposedné prstíky slunce strhly rozprostřenou mrazivou dečku pryč ze stolu a jediné co po ni zůstalo, byly třpytící kapičky vody na stéblech trávy.

 Kro, kro, kro…“: hluboké, hrdelní zvolání se ozývá přímo nad krytem a druhé naprosto stejné, jako ozvěna kdesi v povzdálí. „Tohle přeci není dravec. Tento hlas já znám.“:pátrám v paměti a napadá mě jen jedno jediné jméno. Uhádli by jste, kdo že mě poctil svojí návštěvou? Zkušenější znalci přírody už odpověď pochopitelně znají. Někteří páni v kamizolkách pošilhávají po zbrani a pár z Vás se možná nechá raději poddat. Napovím, jen že je to náš největší pěvec. Mnohé odpověď jistě překvapí, protože jako zástupce tohoto řádu, si představují ptáčky svých krmítek, případně takového „Karla Gotta“, jakým je jistě slavík obecný. Ovšem tento má s drobnými příbuznými pramálo společné a přeci… . „Kru,kru“ :zas a znova. Zřetelně slyšitelné volání a hlasité mávání křídel jen pár metrů přede mnou. Mohutný stín se prohnal po zemi, jako lovecký ohař a průzorem spatřuji tajemného démona na vlastní oči. Klínovitý ocas, rozpětí křídel až jeden metr a černé, slunci se lesknoucí peří. Není to nikdo jiný, než krkavec. Napětím ani nedýchám. Ještě jeden okruh a nedůvěřivě usedá na protější strom. Přímo na místo, kde tak často sedává káně. Hned v těsném závěsu usedá ještě jeden, jen níže a o pár stromů dál. Jak moc bych si přál je mít na snímku. Kontroluji správnost nastavení fotoaparátu. Citlivost na příjemných 400 ISO, clonu volím 8, a připočítaný čas expozice vychází na 1/1250 vteřiny při mírné kompenzaci expozice do záporných hodnot. Mezi tím, co já sleduji hodnoty fotoaparátu, krkavci bedlivě a s notnou dávkou nedůvěry pozorují okolí. Opět to hluboké zvolání a černí démoni letí přímo  k prostřenému stolu. Ale co to? Varovný křik na levoboku. Na scéně se objevuje konkurence. Co se odehrává ve vzduchu mohu jen tušit. Jisté ale je, že krkavci místo opouštějí a toho dne už je nespatřím. Představení končí příletem jednoho z dravců na zem. Přistává s hlasitým dosedem do trávy, přímo za balabán vrány. Samotná návštěva netrvá ovšem ani pár okamžiků. Pár mávnutí křídel a je pryč. Jako by pouze dokazovala ostatním, kdo je tady pánem.

 

  Mísí se ve mne štěstí s pocitem zklamání. Další hodiny vyčkávání s občasnou kontrolou území káňaty ovšem bez jediného snímku. Začínám věřit v další neúspěšný den. Hodiny právě ukazují třináct  a to tu ležím bezmála od šesté ranní. Jen tak automaticky kouknu skrze maskovaný průzor a nevěřím vlastním očím. „ Já tu lelkuji a málem bych prošvihnul dlouho očekávanou návštěvu“ „ spílám nad sebou samým a opatrně se hrnu k fotoaparátu. Hodokvas začal a já málem nebyl u toho. Suchá tráva dokonale posloužila, jako mimikry a ani netuším, jaké jsem měl neuvěřitelné štěstí. Příjemné zimní sluníčko dovoluje i v těchto odpoledních hodinách pořizovat dokonalé snímky. Zbytek už je jen a jen na samotném fotografovi, jak se s danou situací vypořádá.

  Exponuji první snímek. Zvuk dopadajícího zrcátka zarachotí mezi holými zdmi krytu. Obava z vyrušení ovšem po chvíli padá a já nemám pochyb z úspěšnosti dnešního dne. Tak jak je to v živočišné říši nejspíš zvykem, jak jde o jídlo jdou všechny smysly stranou. Desátý úder uvnitř zrcadlovky a přichází, lépe řečeno přilétá další herec. Mnohem blíže ke krytu a hladově se vrhá na krvavé sousto. Sériové snímání je v plném proudu. Snažím se zachytit akci a při ztížených podmínkách to není zas až tak jednoduché. Již zmiňovaná výška trávy neumožňuje vše co bych si přál. Opatrně se tedy snažím zvednout výšku stativu, ale zarážky jsou výše, než mi velikost otvoru dovoluje. Provizorně tedy podkládám vším, co mi přijde pod ruku základnu fotoaparátu. Bojím se vyrušení, ale risknout to musím. Neklid se ovšem dostavuje dříve, než bych čekal. Není to důsledkem mé manipulace s přístrojem, ale hladovými zákazníky. Další dvě káňata přistávají k prostřenému stolu, ale k nelibosti jedné z již hodujících, jsou nekompromisně vyprovozeny pryč. Nejsou prý vítány… Právě dodatečná úprava mi znemožnila mít prst na spoušti. Na druhou stranu, bylo to tak blízko, že ze souboje bych zachytil jen ořezaná torza. První větší akci jsem tedy propásnul, ale doufám že den ještě nekončí. Zatím tedy sleduji, za občasného cvaknutí hladové návštěvníky a nasávám atmosféru lovce. Ne, lovce dychtícího po krvi, ale po vydařených záběrech. Hostina je v plném proudu a mě od té podívané dělí jen pár kroků. Je to neuvěřitelný fascinující zážitek, o který jsem se pokoušel dlouhé tři zimy. Už nevnímám bodavý pocit v chodidlech z chladu, hřeje mě pocit vítězství. Mého vítězství !!!

  A zase ten problém podhledu. Provizorní podložka sjíždí a stativ pod tíhou těžkého objektivu, klesá zpět do výchozí pozice. Šroubuji tedy víko termosky a zarážím jej pod něj. Co naplat, že z horké kávy se brzy stane káva ledová. Až s překvapením zjišťuji, jak ptáci přestávají na nezvyklý pohyb reagovat. Velmi často se mi otáčejí zády k fotoaparátu a já poklepáváním botou o podlahu se je snažím přemlouvat k fotogeničtějším pózám. Odvozuji tedy z této zkušenosti, že nejtěžším a zároveň nejdůležitějším momentem dne, je dostat k zemi a vyčkat až spolknou první sousto. Pak jim nevadí téměř nic. Záměrně používám slovíčko téměř, ale o tom až o pár řádků níže. Sleduji tedy bedlivě jejich chování a vybírám si správné momenty. Až pak spouštím krátké sekvence. Stále mám totiž v sobě zakódován pocit, jako bych po šestatřiceti snímcích měl vložit novou kazetu s filmem. Čas mě netlačí a zdá se, že ani konzumenti nemají nic pilnějšího na práci, než si nacpávat žaludky. Každý si hlídá ten svůj díl a utržené kusy masa prudkým záklonem házejí do sebe. Takto se to opakuje pořád dokola, až na moment nechtěného přiblížení jednoho k druhému. A už to začíná !!! To, co jsem si tak moc přál. Výhružné postoje, doširoka roztažená křídla, nafouklé peří. Žádný fyzický kontakt, jen měření sil a boj o dominantnější postavení. Všechno to trvá jen pouhé čtyři vteřiny. Další dvě sekundy přiznání podřazenosti a je po všem. Fotím jako o život. S desíti snímků jen čtyři se mi vešly celé do záběru. Zbytek, přestože je ostrý, půjde do koše. Kousky křídel se holt nevešly. I tak jsem spokojen a už se těším na jejich zpracování.

  Je přesně hodina a osm minut  po prvním přistání. Nastává to nejlepší světlo. Přestože čas se prodlužuje na 1/640 vteřiny pochvaluji si dokonalost situace. Jenže dokonalost prostě neexistuje a i na sebekrásnější věci něco nejdeme. Ať se nám to líbí, nebo ne. Někdy je to jen o úhlu pohledu, ale prostě tomu tak je… Mou, možná jedinou vadou na kráse okamžiku, bylo to přibližující se burácení. To nevěstilo nic dobrého. Netušil jsem, ale byl přesvědčen. Neblížila se živelná katastrofa, jen pohroma v podobě obřího plechového monstra. Ano, právě toho co tak celý den urputně vláčel úrodnou půdu. Hromové burácení motoru mám už za zády. Dravci se v panice odrážejí od země a odlétají pryč do bezpečí. Kolo větší než celý můj kryt, zastavuje svou rotaci přímo přede mnou. Jen tak tak, že zahlédnu kabinu s řidičem. Pohled šoféra nejprve spočine na umělých ptácích, pak na vyčuhujícím objektivu, znovu na balabány a nakonec opět tu obludu uvádí do chodu. Vrací se tam, odkud přijel. Není to poprvé, co zvědavost mi zkazila dlouhá čekání a pouhým lusknutím prstu vše zničila.

  Je mi jasné, že pro dnešek mám s fotografováním utrum. Ale i tak, ten buldok ve mně velí zůstat. Odcházím tedy až za šera. Zpět ověnčen tou kupou „nesmyslů“ a přesto s něčím navíc. Obohacen o nezapomenutelné chvíle a opojnou sílou vítězství.

  Když opět zabloudím v myšlenkách do mého dětství, do chvil bezstarostnosti a toulání se krajinou. Vzpomenu si zas a znova na můj vůbec první psaný příběh, kterým to vše začalo. To mi bylo pouhých jedenáct let.  Odehrával se jen o pár stovek metrů dál, v rákosí. Místo zimy panovalo parné léto a v rolích hrdinů nebyla káně, ale pochop. Jen tento příběh má o poznání lepší konec…

 

18.02.2014 01:36:40
vlastimil.hor
Lamaservis DĚKUJI ZA SHLÉDNUTÍ TĚCHTO STRÁNEK A BUDU RÁD,KDYŽ SE ZASE NĚKDY VRÁTÍTE
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one