Království Moravských rytířů

   A už tu máme opět neděli. Sraz fotografů divoké přírody pomalu končí a jeho účastníci se pomalu rozjíždějí zpět ke svým domovům. S ještě pár kamarády využíváme slunečné mlžné ráno k prohlídce Lednického parku. Ráj vodních opeřenců. Ptáci se navrací ze svých nocovišť do kouzelné zámecké zahrady. Ze začátku nesmělé štěbetání přerůstá v daleko se nesoucí hlahol těch nejrůznějších druhů ptačího společenství. Hluboké, chraplavé volání hnízdících volavek popelavých přehlušuje kejhání hejna letících hus, to aby v zápětí se do toho všeho vložilo několik čápů svým typickým klapáním. Orchestr jako z Dvořákovy symfonie Rusalka. Jen, ten vodník tu chybí

  Chodník nás vede podél břehu rybníku se spoustou kouzelných zákoutí nabízejících bohatý výběr z flóry i fauny. Hladinu pokrývá závoj mlžného oparu, který je místy protkán zlatými nitkami slunečních paprsků proplétajících se mezery stařičkých kaštanů.  Ve větvoví se prohání párek neposedných veverek, který při sebemenším doskoku strhává stovky lesknoucích se kapiček rosy, které se po dopadu tříští o čerstvě zelenkavý trávník. V křoví prozpěvuje drozd a na protější olši vábí samičku svým zpěvem pěnice pokřovní. Z hustého mléčného roucha vyplouvají siluety dvou labutí, připomínající vikingské koráby mířící z míst Niflheimu, země věčné zimy, chladu a mlhy. O kousek dál se vynořuje několik potápek roháčů. Snaha o přilákání na hlasovou nahrávku se daří poměrně úspěšné, leč díky žádné možnosti lepšího maskování si nabuzení samečkové drží lehčí odstup. Několika údery závěrky uchováváme pár vzpomínek na kartě fotoaparátu a pokračujem dál. 

  Jsme asi tak v půli cesty, když spatříme číhajícího kvakoše  na břehu klidné zátočiny. Volavkovití ptáci mě uchvátili již v mládí. Nejspíš pro svou eleganci a trpělivost s jakou dokáží dlouhé hodiny bez hnutí vyčkávat na kořist. Je paradox, že naposledy co jsem měl možnost vidět tohoto ptáka ve volné přírodě, bylo právě na tomto místě. Ale je tomu už spoustu let…

  Opatrně se tedy přibližujeme k onomu místu se záměrem pořídit nějaký snímek. Přelstít tohoto tvora není jednoduché, což Nám za malý okamžik dává najevo. Poodlétá o kousek dál, kde se usazuje ve větvích nevelké olše. Chvíli vyčkáváme, než se uklidní a zanedlouho přikrčeni k zemi se pokoušíme o druhý pokus. Pořizuji několik dokumentačních záběrů a to již s nevolí odlétá hlouběji do lesního porostu. Procházku po Lednickém parku zakončujeme pohledem na majestátného luňáka červené, dravce s typickým vidlicově vykrojeným ocasem.

  Slunce je již vysoko a to je signál pro uložení techniky do fotobatohů. Ranní kouzelná atmosféra se změnila na kontrastní, pro fotografa nezajímavou krajinu. Usedáme tedy do auta a vyrážíme nazpět domů za svými blízkými. Cestou rozebíráme zážitky ze srazu a ani se nenadějeme a už, už přijíždíme k k domovu.

  Nabitý ze spousty překrásných snímků mých kolegů vyrážím na chvíli k místu loňského výskytu moudivláčka lužního. Jsou čtyři hodiny  a tak je nejvyšší čas. Auto parkuji jako vždy na stejném místě jen několik stovek metrů daleko a tak jsem tam co by dup. „Sláva“: křičím v duchu radostí, když vidím téměř hotové hnízdo. Navrátilci jsou tu a svůj příbytek si postavili na stejném stromě co předchozí rok. Jen asi o metr a půl výše. Chvíli pozoruji okolí a na zkoušku vylézám do koruny a vyčkávám na přílet. Netrvá jim to ani pár minut a jsou tu. Nervózně poskakují po okolních větvičkách a sledují toho podivného tvora v jejich revíru. Po pár nesmělých pokusech konečně vlétají i se stavebním materiálem dovnitř. Ještě chvíli setrvávám v jejich přítomnosti, ale jejich chování napovídá, že bych měl odejít. Slézám tedy ze stromu zpět na pevnou zem s nadějí, že tento rok opět tyhle krasavce nafotím. Škoda jen, že místo které si letos zvolili je tak špatně orientováno. Pozadí za hnízdem tvoří obloha a vletový otvor je přesně na opačné straně, než bych potřeboval. Přesto všechno, to že se tu opět vrátili, je stokrát cennější než sebelepší snímek. Navíc mě utvrdili v tom, že fotografování u hnízd nemusí být pro zvíře stresující, pokud touha po dokonalém snímku nepředčí ohleduplnost k objektu.

  Smířen, že dnes žádný kloudný snímek nedonesu se navracím k zaparkovanému autu. Právě scházím z kopce dolů, když mě zaujme cosi na poli. Přes hledáček fotoaparátu se snažím zjistit, co že to tam je. I přes více jak dvoukilometrovou vzdálenost rozeznávám skupinku pasoucích se srnek. Je rozhodnuto!!! Odjezd se odkládá na pozdější dobu. „Vpravo v bok  a rovnou za nosem“ : jen tak z legraci si velím a mířím si to přímou čarou k nim.

  Rozsáhlé pole pokryto několikadenními rostlinkami právě vyklíčeného obilí nasvíceno večerním sluncem připomínalo orientální koberec z daleké Persie. Vítr se mi opírá přímo do tváře a to hlavní předpoklad pro úspěšné přiblížení. Stanovuji si tedy cíl, kam až půjdu vzpřímeně a budu doufat, že je nezradím. Bedlivě pozoruji jejich pohyby, abych zavčasu zaregistroval sebemenší náznak negativní reakce na moji přítomnost. Zatím se stále v poklidu pasou na šťavnatý lístcích mladého obilí. Úspěšně docházím k zvolenému místu. Odtud už půjdu po čtyřech. Stále nás ale od sebe dělí více jak půl kilometrová vzdálenost. Batoh i se záložním fotoaparátem jsem byl nucen nechat na místě. Tohle nebylo jednoduché rozhodování, ale jiná možnost nebyla. Slunce příjemně svítilo a s několika odpočinkovými přestávkami jsem se dostal téměř na „dostřel“. Chybělo mi maximálně dvacet metrů, když v tom se z ničeho nic rozběhli o dalších třista  metrů dál na pole, osázené nějakou brukvovitou rostlinou. Takto otevřená krajina mě spíše utvrzovala v nezdaru mého počínání, ale touha fotolovce byla silnější.

  Konečně. Jsem na samém okraji druhého pole. Stádo srnců a srnek je poměrně blízko. Křehkost listů na jinak osetém lánu mě znervózňuje, ale po pár metrech přicházím na téměř neslyšný způsob. Jsem blízko. Pudy lovce se probudily v plné míře. Tep se zrychluje, nervozita stoupá a myšlenky se soustředí jen na ten úzký úsek přede mnou. Stádo asi dvanácti kusů mezitím poklidně polehalo, jen hlavy prozrazovaly jejich přítomnost. Jako duch jsem se vkrádal do jejich blízkosti. Nejobezřetnější byla srna. Vstala a chvíli větřila mým směrem. Právě započatý pohyb jsem zmrazil v půli trasy a vyčkával, co se bude dít. Uklidnila se a začala se pást. Skvělé boční světlo vytvořilo nádhernou zlatavou linku po obvodu srny,  pozadí tvořily čerstvě olistěné keře, prosvětlené fousky na tmavém místě zářily jako nitky z drahého kovu. Byl čas na první opravdový snímek. Zrcátko několikrát cvaklo aniž by jakkoliv v nich vzbudilo obavu. Přitisknut k zemi se mi podařilo o dalších pár metrů přiblížit se k stádu.  Srna opět zbystřila a vykročila mým směrem. Bylo lehké odhadnout její záměr. V duchu se již loučil s dalšími snímky. Opatrně našlapovala, jako pravá dáma a po očku sledovala ten podivný předmět ležící na zemi. Její chování vzbudilo zájem u zbylých odpočívajících kusů a v mžiku stály na nohou a nechápavě zíraly, co že se to děje. Za malý moment jsem čekal panický úprk a tím konec dnešního fotografování. K mému údivu srna poodběhla pouze stranou a za chvíli se vrátila nazpět k ostatním. Tohle se opakovalo ještě jednou, jen s tím rozdílem, že „chytnout vítr“ vyrazily společně dva srnci i srna. Po nasátí pachu utíkali pryč od onoho místa, ale ani to nepřesvědčilo zbytek stáda o hrozícím nebezpečí.  A to už jsem trávil v jejich těsné blízkosti téměř dvě hodiny.

    Mojí pozornost zaujal srnec odpočívající na pravé straně skupinky. Mohutný krk, jizva na boku a svěšená hlava svědčily o starém zkušeném bojovníkovi. Zbytky seschlého lýčí na otlučených parůžcích přidávaly na dramatičnosti. Většinu času trávil poleháváním a bedlivým sledováním okolí. Řekl bych, že celou dobu o mně věděl, ale jeho hrdá povaha nedovolovala vyvolávat zbytečnou paniku. Několik náladových snímků s tímto krasavcem jsem již pořídil, ale touha po portrétním snímku mě hnala kupředu. Přibližování muselo být velmi pozvolné a času tak málo. Na obloze se kupily mraky a tak mi občas nezbylo nic jiného, než setrvat až sluníčko přestane svou hru na schovávanou a vykoukne ven.

 Už vylézá“ :jásám a opatrnými pohyby vyrážím kupředu. Nastavení fotoaparátu se začíná dramatizovat. Časy klesají k 1/200 a to při ohnisku 420mm z ruky je kritická hranice. Citlivost snímače nechci zvyšovat kvůli nárůstu šumu  a tak budu doufat v pevnou ruku. Přitahuji pomalinku hledáček k oku a exponuji právě v okamžiku, kdy se naše oči střetnou. Volím středovou kompozici, která mi tu podle mého uvážení sedí nejlépe. Slunce opět velí k ústupu prohrává bitvu s velký tmavým mrakem. Další nekonečné minuty čekání na lepší světelné podmínky. Zůstávám tedy na místě, abych je neopatrným pohybem nezradil při takto nevhodných podmínkách. Čas neúprosně letí a nesmělé vykouknutí paprsků beru, jako poslední výzvu dnešního dne. Vzdálenost zkracuji na pouhých deset metrů a to je nejspíš hranice, kterou jsou schopni tolerovat. Zdatný srnec na pravé straně stáda se rozvážně zvedá ze země a pomalými krůčky se mě snaží obejít. To aby nasál vítr a varoval ostatní před nežádoucím vetřelcem. Vzrušením ani nedýchám a snažím se sledovat tohle hrdé, statné zvíře skrze hledáček fotoaparátu. Pochopitelně pořizuji několik snímků, ale nevýhoda pevného objektivu zde hraje velkou roli. Do záběru dostávám jen část srnce, což není úplně ideální. Cítím, že jsou to poslední okamžiky dnešního dne v jejich blízkosti a rád bych je zaznamenal pomocí nějakého akčnějšího snímku. Bohužel vzdálenost je tak minimální, že si o tom mohu leda zdát. Zkušený bojovník se mi dostává za záda a to je moment na který čekal. Pach vítr zavál do jeho nozder a to byl právě ten okamžik, na který čekal. Vyrazil kupředu  a s ním zbylé kusy čekající na tento signál. Jen rychle se vzdalující  bílé zadečky mě utvrzovaly v konec dnešního fotolovu…

  Zanedlouho nastává doba lovu, tak snad kulové zbraně myslivců nebudou mít tak přesnou mušku, jako moje pevná třístovka a tyto spanilá zvířata přečkají ve zdraví ještě minimálně několik let…

23.04.2010 23:05:40
vlastimil.hor
Lamaservis DĚKUJI ZA SHLÉDNUTÍ TĚCHTO STRÁNEK A BUDU RÁD,KDYŽ SE ZASE NĚKDY VRÁTÍTE
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one