Jak mě osud zavál k létajícím  křiklounům    

  Tak nám další rok uplynul jako voda a my ladně vykročili do dalšího. Vánoční i Silvestrovské dny proběhly v poklidné atmosféře při vůni cukroví, smaženého kapra a šumění prchajících bublinek šampaňského. Výběr těch nejhezčích pohádek upoutal většinu před televizory a mrazivé počasí sledovali jen po očku oknem z vyhřátého obývacího pokoje. Ani mé dny volna se tentokrát neubíraly fotografickým směrem. Špatné počasí panovalo již několik týdnů a tak většinu času jsem trávil úpravou starších snímků a pořádkem v fotoarchívu. Tohle je právě ta část, která mě doslova ubíjí. Ale je nad slunce jasné, že úspěšné zvládnutí digitální fotokomory je minimálně poloviční úspěšnost kvalitní fotografie. Pochopitelně z mizerně pořízení fotky ani kouzelník nevyčaruje úspěšný snímek. Proto prvořadým úkolem každého zapáleného fotografa, je co nejlépe pořízený snímek již v terénu.

  Obloha byla stále oblečena do pochmurných těžkých šatů a neutuchající ledový vítr si pohrával s čerstvě ustlanou sněhovou peřinou. Teploty klesaly k mínus dvaceti stupňům  a neustálý příval sněhu halil okolní krajinu do bílého závoje. Titulní strany novin se plnily hrozivě vypadajícími články o sněhové kalamitě, jakou prý Evropa nepamatuje už řadu desetiletí. Podle mého příliš nafouklá bublina médií s vidinou tučného výdělku. Já bych byl tímto počasím nadšen, jen kdyby tak ještě vykouklo zpoza těžkých mraků sluníčko. Takto jsem byl nucen mé občasné toulky přírodou absolvovat bez mého foťáku.

  Právě jsem procházel přes mou oblíbenou louku poblíž mého rodiště. Je pravdou, že procházka není právě to, co by mělo vystihovat tyhle chvíle. Po kolena jsem zapadal do závějí a dalo pořádnou fušku, než jsem dorazil k mému krytu. Tohle drsné počasí přece jen nepřidalo na jeho stavu a tak jsem usoudil, že bude nutná rekonstrukce. Setrval jsem tedy na tomto místě až do večerních hodin. Bylo nutné celou konstrukci rozebrat a začít od znovu. Roztříděný materiál se postupně přesouval zpět na své místo. Poslední zbytky rákosu jsem vázal už za tmy a přesto kryt nebyl celý. Chyběla ještě boční stěna a část přední. S příchozí tmou se jako zázrakem vyjasnila obloha. Měsíc se vyhrabal zpoza těžkých nebeských peřin a prozářil ledovou pláň. Drobounké ledové krystalky se třpytily jako diamanty, které byly rozsety do širokého okolí. Mé stopy dávno zavál sníh, ale přesto nebyl pro mě žádný problém vyrazit tím správným směrem…

  Kalendářní list ohlašoval že je pátek a konec pracovního týdne. Měl jsem v plánu strávit víkend v krytu u újedu. Bohužel osud tomu chtěl opět jinak. Můj kamarád mi navrhnul, že mi nějaký materiál pomůže dopravit přímo na místo, ale nepodařilo se nám urazit ani půlku trasy. Sněhové jazyky dávno pohltily polní cestu a přestože jsme ji trefili  hned na poprvé, po několika stovkách metrů nás to vyhodilo i s autem na okraj pole. Problém nebyl ani tak ve výšce sněhu, jako v tom že protáčející kola se zahrabala do měkkého oraniska. Sami jsme byli překvapeni, že půda není zmrzlá, ale pod tak silnou přikrývkou se není čemu divit. Po dobrých třech hodinách, kdy teplota klesala pod mínus dvacet stupňů a mi bičováni ledovým větrem se nám podařilo za pomoci zvedáku, lopaty a materiálu na kryt auto vyprostit. Radostí jsme jásali, ale to ještě netušili, že jen na malou chvíli. Další kus cesty auto statečně bojovalo s problematickým terénem až jeden manévr byl nad jeho síly. Zadní části vozu jsme se dostali mimo cestu a zabořili se do více jak půlmetrového výmolu. Situace byla o to horší, že podloží bylo velmi měkké bláto. Na střídačku vždy jeden tlačil a druhý trápil motor do vysokých otáček. Nohama jsme se bořili do řídké hliněné mazaniny, až boty byly promáčené skrz na skrz. Další dvě dlouhé hodiny uplynuly a my stále na stejném místě.

  Teď to už musí povolit“: povzbuzovali jsme sborově naše sebevědomí. Tam, nazpátek, tam nazpátek. Snažili jsme se auto rozhoupat. Popojeli jsme asi půl metru, ale zadní část stále vězela v bahenní kaluži. „Tak přeci zabéééér“: pobízeli jsme automobil. Posledními zbytky sil se opřeli do zadní kapoty. Kola prohrábla terén, sprška bláta pokropila Nás i sněhovou pokrývku a auto se dalo do pohybu. „Konečně“: zhluboka si oddechli. Neujeli jsme ani sto metrů, když auto uvízlo znovu. Tentokrát i přes další dvouhodinovou snahu jsme tam zůstali definitivně. Náš sedmihodinový boj jsme vzdali hodinu a půl před půlnocí. Vymrzlí a znaveni jsme se ubírali k domovu.

  Druhý den brzy ráno nastalo pokračování „rozdělané práce“. Tentokrát štěstěna stála při nás. Nestačili jsme ani rozbalit potřebné věci, když v tom se naším směrem ubíral traktor, který nás nakonec vytáhnul. Ovšem za cenu, kterou nikdo z nás nečekal. My byli volní, ale místo nás sněhová past uvěznila traktor. Nezbylo tedy než sehnat ještě nějaký silnější stroj. To se nakonec podařilo a tohle nechtěné dobrodružství bylo za náma.

  Slunečné mrazivé počasí mě přesto nenechalo chladným a já alespoň vyrazil ukončit sobotní den několika snímky k řece Bečvě.

  Jedno z nejpřijatelnějších míst na fotografování racků v našem městě, je místo, kde se do Bečvy vlévá říčka Strhanec. Právě v tomto místě voda většinu zimy nezamrzá a tak se tu shlukují hejna kachen a racků. Často se tu objevují i vzácnější osamocené druhy, které se tu většinou zdrží delší dobu díky přísunu potravy v podobě pečiva, které sem lidé pravidelně nosí. Minulý rok tu byla například husa velká a hvízdák euroasijský. Letos mladá dvojice racků bělohlavých a prý i ostralka štíhlá. Tu jsem bohužel neviděl.

  Už při příchodu se dalo tušit, že tu bude rušno. Na okraji mostu jsem spatřil fotografovat známého zapáleného ornitologa pana Göbla a dole u břehu se činil můj kamarád Robert. Skvělý fotograf, který svými snímky rozplesá srdce každého milovníka přírody. Sešel jsem tedy po schodek k Robertovi, abych i já se vmísil trochu do děje. Pokřik všudypřítomných věčně hladových racků byl nejen pro mě velkým lákadlem.

  Vytáhl jsem tedy svou třístovku z batohu a snažil se zachytit nějakého toho křiklouna v letu. To bylo právě to, proč jsem sem přišel. Více jak tří měsícová absence focení ovšem vzala za své. Vůbec se mi nedařilo…

  Sluneční paprsky kouzelně prokreslovaly peří létajících racků, ale s žádným z pořízených snímků jsem nebyl spokojen. Jako naschvál vždy buď chybělo kus křídla, nebo ostrost nebyla přesně kde měla být. Navíc jsem si stále nepadnul do oka z mojí novou zrcadlovkou. Robert, jako pravidelný návštěvník tohoto místa byl na tom přesně opačně. Když spustil salvu sériového snímání na svém novém Canonu 5D Mark III, tak to opravdu připomínalo dávku z kulometu. Taková mašinka v kombinaci s talentovaným fotografem je naprostá symfonie. A co potom ty snímky…

  Expoziční časy se čím dál více prodlužovaly, až končily na 1/80 s. A tak bylo načase se přichystat k návratu domů. Ještě jsem využil oranžový, zrcadlící se pás zapadajícího slunce a prolétajícího racka a jedním stisknutím spouště uzavřel dnešní den.

  Příští den ráno by jsme to mohli zopakovat“: prohlásil Robert a šibalsky na mě mrknul. „Pokud bude pěkné počasí, tak jsem tu jak na koni“: odvětil jsem  a tím se rozloučili a každý zvlášť upaloval k domovu.

  Co ten budík zase dělá kravál?“: protírám si oči a trochu zmateně koukám po místnosti. Ještě chvíli trvalo, než jsem se probral a uvědomil si, proč jsem měl vstávat. Vyskočil jsem tedy z postele a mrknul z okna. Nevypadalo to příliš slavně, ale přesto za pokus to stálo. Než jsem stačil dopít kávu, zlatavé nitky ranních paprsků se draly skrze holé větvičky meruňky oknem do pokoje. Na nic jsem nečekal. Vklouzl jsem do maskáčů a spěchal k Bečvě.

  Robert tam už byl. „Ahoj, je dobře že jsi dorazil. Je skvělé světlo a toho by byla škoda nevyužít“: prohlásil. Musel jsem s ním jedině souhlasit. Sluníčko zakrýval jemný závoj tkaný z mlžného oparu. Ten plnil funkci obrovského difuzéru a díky němu bylo světlo krásně měkké. Hladina Bečvy se změnila v ledové kluziště a to nám umožnilo větší manipulační prostor. Praskání ledové plochy díky rozpínání zmrzlé vody ovšem neznervózňovalo jen odpočívající ptáky. I my jsme se měli na pozoru a snažili se mezi sebou udržovat částečný odstup. Přísun házejícího pečiva zvednul opeřence ze země a ti někdy až s neskutečnou drzostí přilétali do naší blízkosti. Už jen pro ztrátu přirozené plachosti byla dobrá volba sundání konvertoru. Nejen, že jsem byl schopný dostat i bližší objekt do hledáčku, ale světelnost se zvýšila o jedno clonové číslo. Tím se zkrátil čas a já mohl dát nižší citlivost. Pro výsledný snímek to mělo další přínos v podobě nižšího šumu. Tak to byla trocha teorie a teď bych se rád vrátil zpět k těm bílým křiklounům…

  Připrav sem, házím. Raz, dva, tři…tééď“: zavelel Robert. Namířil jsem na toho nejbližšího a čekal. Hozený kousek rohlíku byl jak výstřel ze startovací pistole. S povykem  vyrazili k předhozené potravě. „Prásk, prásk“ klaplo zrcátko ve fotoaparátu. Rychlým náhledem na displeji jsem zkontroloval jestli se podařilo a na malou chvíli nechal situaci uklidnit. Kolem nás se hemžilo několik desítek racků a oddělit jednoho byl problém. Za malou chvíli na okamžik začali zpátky usedat na ledovou hladinu a to byl ten vhodný okamžik pro další expozici.

  Tak teď házím já“: vyzval jsem kolegu k přichystání. Máchnutí ruky s pečivem odstartovalo další souboj. „Ratatatata…“ ozvalo se z pravé strany. To Robertův Canon spustil dávku série expozic. Ta rychlost té mašinky je prostě úžasná…

  Mrzne až praští a zkřehlé prsty vypovídají službu. Na chvíli poskakujeme na břehu, abychom se zahřáli a rozproudili zmrzlé tělo. Teplota opět klesla k mínus patnácti stupňům a lehký větřík pádící korytem Bečvy po proudu ven z města na pohodlí nepřidal. Já navíc oblečen pouze do dvou mikin a na rukou rukavice, které s oblibou používám v létě pro svou vzdušnost. „Už je to lepší“: říkám si v duchu a hrnu se na led. Další a další prolety hladových bílých  Messerschmittů  sváděly k nový záběrům. Rychlost a nepředvídatelnost jejich akrobatických kousků stála spoustu poměrně zdařilých snímku „život“. Chybějící konečky křídel či kompozice, kterou ani ořezem nebylo možné napravit, to vše bylo důvodem k smazání snímku.

  Blížila se doba obědu a to byl důvod odchodu mého kolegy. Rozloučili jsme se tedy s příslibem, že bychom to mohli zase někdy zopakovat. Zůstal jsem tedy sám. Sluníčko se přitočilo více k levé straně, ale opar stále hrdinně odolával a bránil světlu se předvést v plné síle. To jsem z pochopitelných důvodů uvítal a soustředil se pouze na udržení ostřícího bodu na oku letícího racka. Díky světlému okolí i bílému peří ptáků jsem měl neustále nastavenou  kompenzaci expozice na + 2/3 EV. To zabraňovalo zbytečnému podexponování snímku.

 A hele, podívejme se na neřáda, jak číhá na příležitost dostat se k pytlíku s pečivem“: mumlám si jen tak pro sebe a od srdce se směji. Opravdu mě ten „špión“ pobavil. Najednou mi proběhla v mysli zajímavá představa o snímku. Zalehnul jsem k zemi a bylo to téměř to, co jsem si představoval. Záměrně říkám téměř, protože k mé dokonalosti mi kousek protější stěny břehu lezl do záběru. Bohužel nebylo možné se tomuto vyhnout, ale i tak mně tento záběr potěšil z dnešního dne asi nejvíce. Rozmazané popředí sněhové závěje, bílé(až na zmiňovanou část břehu) pozadí a do toho čechrající se bílý racek.

  Tohle akční focení se mi natolik zamlouvalo, že jsem přestal úplně sledovat čas. Ručičky hodinek se přehouply k půl třetí a byl nejvyšší čas se vydat na zpáteční cestu.  Domů jsem dorazil promrzlý, ale šťastný…

 

04.02.2010 13:21:42
vlastimil.hor
Lamaservis DĚKUJI ZA SHLÉDNUTÍ TĚCHTO STRÁNEK A BUDU RÁD,KDYŽ SE ZASE NĚKDY VRÁTÍTE
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one