Když štěstěna se otočí zády

  Je pět hodin ráno a poklidný spánek přeruší  protivné vyzvánění budíku. Žádné další lenošení nepřipadá v úvahu, protože za slabou hodinku mi odjíždí autobus do Jesenických hor. Jsem tam domluven s jedním kolegou-fotografem z Prahy a nemohu si dovolit tento spoj propásnout. „Ještě dopít  kafíčko a můžu vyrazit“: říkám si v duchu a polykám poslední sousto nachystané snídaně.

  Přesně v šest hodin přijíždí pravidelná linka Přerov-Jeseníky. S nachystanou stokorunou zdravím dobře naladěného řidiče a sděluji mu, na které že to zastávce mě má vysadit. "Vruuum, Vruuum " zahrčel motor a my se rozjeli pryč od nudy a šedi velkoměsta. Cesta utíkala příjemně a já se kochal okolní krajinou. Malá ručička se tak  tak stihla dvakrát otočit kolem své osy a už mi pan řidič oznamoval, že je čas vystoupit.

  Nestačil jsem se ani rozhlédnout a zazvonil telefon. Ano, byl to Martin-kolega, se kterým jsem se měl sejít. Malou chvíli mi trvalo vysvětlit, kde že se to nacházím, protože ani jeden z nás tady nikdy nebyl. Ovšem jsme kluci šikovní a po pár minutách popisování okolí jsme se šťastně setkali. „Ahoj, já jsem Martin“ bylo první co řekl při vystupování z auta. „Čau, a já Vlasťa“ představil  se. Zasedl jsem na místo spolujezdce a vyrazili směr chata Barborka.

  Ubytovaní a najezení jsme vyrazili poprvé do neznámého terénu. Hned při první příležitosti jsme slezli z cesty do lesního porostu. To co jsem spatřil, nezapomenu nejspíš do konce života. Podobný kus přírody jsem totiž nikdy předtím neviděl. Les rostl i stárl bez jakéhokoli zásahu člověka a tahle podoba mě natolik fascinovala, že jsem byl rozhodnut se sem opět vrátit. Je těžké něco tak krásného popsat. To se musí zažít.

  Tiše jsme našlapovali v rozlehlém porostu borůvčí a očima pátrali po nějakých obyvatelích zvířecí říše. Každé neopatrné našlápnutí znamenalo prozrazení, proto bylo nutné se soustředit nejen na případné setkání se zvěří, ale i kam stoupnout. Postupovali jsme dále k vrcholu kopce. Když v tom se mé oči střetly se světly statné laně. Bohužel jednak byla několik desítek metrů nade mnou na kopci a jednak si mě všimla první. Nestačil  jsem ani upozornit Martina na její přítomnost, protože tryskem vběhla do spleti hustého porostu.  Obdobné setkání jsme ten den měli ještě jedno, ale bohužel bez úspěšné zmáčknutí spouště.

  Bylo devět hodin večer a my se vraceli bez jediného snímku. Unaveni, ale plni zážitků jsme ulehli do peřin a za chvíli jsme spali, jako když nás do vody hodí.

 Crrrrrr,crrrrrr,crrrrrrr“ prořízlo ticho drnčení mobilního telefonu nastaveného na čtvrtou ranní. Bylo čas vstávat. Venku byla ještě tma, jen samec kosa horského si provokativně pohvizdoval písničku. Tohoto krasavce jsme spatřili už večer a já doufal v nějaký ten snímek. Bohužel jsem netušil, že ani v tomto případě se štěstěna otočí zády…

  Ověšeni nezbytnou výbavou jsme opustily pár minut po čtvrt na pět pokoj. Ještě před chatou dopít nezbytné kafíčko z automatu a hurá do náruče jesenických hvozdů.  „Půjdem směrem ke kališti?“ zeptal se mě Marťas. Bylo to místo , na které jsme narazily den předtím. Spousta drobných lesních napajedel a bahenních jezírek.  Zaujalo Nás množství stop a to procentuálně  zvyšovalo šanci úspěšnosti na pořízení nějakého toho záběru. Naše kroky tlumilo měkké mechové podloží a my se tiše posouvali směrem k vrcholu hory. Paprsky slunce nesměle nakukovaly mezi koruny nepříliš vysokých stromů, ale přesto expoziční čas na fotoaparátu ukazoval poměrně hrozivé hodnoty.

   Nerad, ale okolnostmi jsem byl donucen a  citlivost snímače jsem přepnul na hodnotu  ISO 800. Tohle nastavení téměř nepoužívám díky zvyšujícímu se šumu na snímku, ale tady nebylo na výběr. I tak čas vycházel kolem 1/30 vteřiny. Pro „obyčejného“ člověka je to mžik, ale pro fotografa je to příliš dlouhá doba na pořízení ostrého snímku.

  Na chvíli jsme vystoupili z lesa přímo u rozcestí. Oslnilo Nás čerstvě probuzené sluníčko a zlatavý nádech ozářených míst byl lahodou pro oko. Až mě to lákalo vyměnit teleobjektiv za kratší ohnisko. Přesto převaha „lovce“ ve mně pochopitelně zvítězila a vnořili jsme se opět do lesního porostu a rosou pokrytého borůvčí.  Martin zamířil směrem k lesní mýtince v domnění, že by se snad tam nějaké to jelení stádečko popásalo. Následován mou maličkostí opatrně rozhrnul nízko položené větvoví, aby lépe zhodnotil situaci. Bohužel nebylo tam ani živáčka. Palouček zel prázdnotou, jen zpěv pěnkavího samce na vrcholku osamoceného smrku oživil tuhle poklidnou krajinu.Teď tak nahlas uvažuji, že slovo poklidná krajina asi nebylo to pravé přirovnání. To co se stalo za pár minut to totiž celé vyvrací.

  Jak už to tak na horách bývá, počasí se může změnit z minuty na minutu a dnešní ráno toho bylo jasným důkazem. Najednou se zrychlilo proudění vzduchu a oblohu pokryla souvislá vrstva těžkých mraků. Krajina se oblékla do mlhavého hábitu a bílý závoj vlál ve větru.  Hustota oparu sílila neuvěřitelnou rychlostí, až nebylo vidět téměř na pět metrů. To byl právě ten moment, kdy jsme se jeden druhému ztratili. Nemělo žádný smysl se navzájem hledat, tak jsem pokračoval dál. Panující atmosféra byla, jak vystřižena z filmu „Pes baskervillský „ od Doyla Arthura Conana. Bylo to až děsivě krásné a ač pro fotografování zvěře nevhodné, byl jsem šťastný za tento nádherně vzrušující zážitek Ještě chvíli jsem se pohyboval v těchto podmínkách s nasazenou třístovkou možná v domnění, že narazím na nějakého jeleního krasavce a spojím tyhle dvě představy v jeden snímek. Bohužel nic podobného se neodehrálo a tak jsem ač nerad vyměnil teleobjektiv za  kratší sklo. Slovíčko „bohužel“ jsem zvolil záměrně, jelikož krajinář nejsem a myslím si, že cit pro tuhle kategorii příliš nemám. Ostatně tohle můžete posoudit sami.

  Příliš se mi nedařilo zvolit nějaké zajímavější pozadí, jelikož mlžná bariéra byla natolik silná, že zakrývala téměř vše v odstupu několika metrů od aparátu. Snažil jsem se podat krajinu tak, jak ji skutečně vidím. Drsnou, divokou, nespoutanou, ale přesto krásnou a jedinečnou. Právě proto jsem se soustředil na torza uschlých stromů, hrdě stojících čelem k mladýma zdravým jedincům. Vychutnával jsem si tuhle atmosféru plnými doušky a postupoval dál. Asi po dvou hodinách jsem dorazil na známé rozcestí.

 Tak co, nafotil jsi něco?“ ozvalo se za mými zády. Nebyl to nikdo jiný než Martin, který právě vycházel z nedalekého křoví. „Bohužel, jestli máš na mysli nějakou zvěř, tak ani snímek“ odvětil jsem.  Ještě nás  zlákaly poletující lindušky lesní v těsné blízkosti cesty, ale podmínky na úspěšný snímek byly nulové. Nakonec jsme se s nepořízenou vydali na zpáteční cestu. To hodinky ukazovaly dvě hodiny po dvanácté a byl čas k obědu.

  Najedeni jsme si právě došli na pokoj pro věci, když se strhla prudká průtrž mračen. Byl to pořádný slejvák, ale naštěstí netrval příliš dlouho. Po hodince déšť ustal a k naši spokojenosti vykouklo i sluníčko. Byl čas vyrazit…

  Opět jsme vystoupali na vrchol kopce tentokrát za asistence proudícího davu turistů a několika vtipných poznámek na naše fotografické vybavení. Ostatně nebylo to poprvé, kdy zazněla nějaká ta poznámka, co že to vláčíme za „kulomety“. Lidí přibývalo a tak byl nejvyšší čas sejít do ticha hlubokých jesenických lesů. To ticho… . Byl to hotový balzám pro duši. Nikde ani človíčka, jen kus netknuté panenské přírody. Pro naši republiku něco ojedinělého až vynímečného…

  Procházeli jsme les křížem krážem, ale na žádnou vysokou zvěř nenarazili. Přesto jsme tu a tam spatřili druhy, které žádný z nás ještě nikdy před tím neviděl. Byli to obyvatelé ptačí říše, ale pro mě, jako bývalého ornitologa cennější než celé stádo spárkaté zvěře. Po stromech poletovaly křivky obecné, v křoví poskakovali králíčci obecní (naši nejmenší opeřenci) a nad hlavou se několikrát s typickým chraplákem ozval krkavec velký. S tímto našim největším pěvcem jsme měli tu čest se setkat ještě příští den. Ale to už předbíhám událostem…

  Ovšem velmi cenné setkání Nás teprve čekalo. Večer se blížil a my se pomalinku navraceli s nepořízenou  k „domovu“. Poslední paprsky slunce se ukryly za kopec a bylo po večerním světle. „Půjdeme dolů lesem, ne?“ položil jsem kolegovi otázku. Ani nemusel odpovídat. Jeho pohled mluvil za vše. „Jasně, třeba na něco ještě narazíme“ odvětil. Sice čas 1/30 vteřiny bylo to nejrozumnější co jsme z foťáku vymáčkli, ale touha po snímku byla přece jen  silnější. Promočeni z předchozí vydatné dešťové nadílky jsme se dál brouzdali stále mokrým borůvčím. Když v tom se něco mihlo mezi stromy. Já zaznamenal jen pohyb a myslel si, že to nejspíš bude nějaká srna či laň. Všiml jsem si Martina, jak ukazuje tím směrem. Aniž bychom věděli kam se to stvoření podělo zahnuli jsme instinktivně doprava k skupince smrků. Ani né po pár metrech se záhadná silueta objevila  znovu. Nebylo pochyb oč se vlastně jedná. Žádná srna a už vůbec ne laň. Neslyšně vystartovala  ze svého úkrytu v koruně stromu a jako duch se mihla  mezi hustou spletí okolních větví. Byla to naše největší sova Výr velký. Takto před námi popolétl  ještě dvakrát, aby se vzápětí ztratil neznámo kam. Bylo to nečekané a vzrušující setkání. Unaveni přesto plni zážitků jsme dorazili k chatě.

  Je pondělí ráno pět minut před čtvrtou. Poslední den našeho výletu. Oblékáme ještě stále mokré maskáče a obouváme se do totálně promočených bot. Příliš příjemný pocit to rozhodně není, ale na druhou stranu dobrý způsob, jak překonat ospalost. Pootevřeným oknem posloucháme opět pohvizdujícího kosa horského. Jsme rozhodnut ukončit dnešní toulky lesem mnohem dříve, abych tohoto překrásného obyvatele horských oblastí vyfotil.

  Asi mnozí z Vás se pozastaví nad tím, že chci obětovat drahocenný čas pro obyčejného černého ptáka, kterého jsou plné městské parky a zahrádky. Jenže ono je to trochu jinak. Opravdu na první pohled tento druh kosa vypadá obdobně, jako jeho příbuzný kos černý. Liší se mohutnější postavou a krásným bílým půlměsícem na hrudi. Hlas má drsný, přesto něčím krásný. Přesně tak, jako Jesenické hory.

  Poslední hlt ranní kávičky a vzhůru do lesního šera. Dnes to vypadalo na parný slunečný den, tak jsme si ještě nabrali ve studánce vodu, aby nebyla žízeň a v plné polní vyrazili kupředu. Ovšem tentokrát jsme udělali výjimku a rozdělili se na začátku cesty. Marťa šel přímou cestou směrem ke kališti a já se vydal lesem. Bohužel měl jsem se oddělit o dvacet metrů níž. Jen co jsem totiž vyhnul z cesty a prodral se prvními halouzkami k mýtině spatřil jsem na spodním konci paloučku krásného srnce. Popásal se v porostu borůvčí a zdálo se, že mou přítomnost vůbec nezaregistroval. Pár vteřin a vše bylo úplně jinak. Problém byl ve směru větru, který mě s jistotou prozradil. Srnec zvednul hlavu, zavětřil a s hlasitým „ béééé, béééé, béééé“ pelášil pryč. Zřejmě to byl zkušený starý kus, jelikož neutíkal bezhlavě pryč, ale velkým obloukem mě oběhnul. Nakonec jsem ho zahlédl, jak mě pozoruje z hustého spletence uschlých větví. Snažil jsem se tedy pohybovat s ještě větší opatrností, než kdykoli předtím a při drobných zastávkách pozorovat své okolí. Bohužel i přes všechnu opatrnost mé snažení přišlo vniveč. Podobně na tom dopadnul Martin, jen s tím rozdílem, že místo srnce spatřil stádečko laní.

   No nic, jdu vyzkoušet toho kosáka“: oznámil jsem trochu rozladěně Martinovi. Odvětil mně souhlasným přikývnutím a tak jsme začali sestupovat níž z hřebenu do údolí. Cesta se nám nakonec protáhla o zacházku protější strany kopce, ale kromě několika stop v blátě nic zajímavého. Až k úplnému návratu k horské chatě. Z korun smrkových velikánů se ozývalo známé“krá, krá, krá“ . Bylo jasné, kdo že je tím křiklounem. Pochopitelně se jednalo o krkavce o kterém jsem se již zmiňoval. Po chvíli pátrání jsme objevili u samé špice jednoho z vysokých stromů hnízdo. Na nějaké podnikání v této věci nebyl ale čas ani potřebné vybavení, proto jsme místo po nějaké době opustili.

  K „domovu“ jsme dorazili ještě za rozumných světelných podmínek a k mé radosti jsem spatřil i kosáka sedícího na lišejníkem porostlé halouzce. Skvělé místo pro fotografii. Jediný háček byla vzdálenost a nedostupnost díky svahu. Usedli jsme na lavičku a čekali až přilétne blíž. Přece jen třístovka na tyhle drobnější ptáky není zrovna ideální. Ale mnohem větší překážkou byli nakonec lidé, kteří s pokročilou hodinou začali čím dál ve větším počtu se pohybovat kolem. Dvakrát se dostal téměř na dostřel a dvakrát nám ho vyplašili kolemjdoucí. Poslední šanci vytouženého snímku zkazilo projíždějící auto. Nakonec jsem si odnesl  alespoň jeden snímek. Ovšem spokojen z něj nijak nejsem. Slunce již bylo poměrně vysoko a co mi vadí ještě víc, je neatraktivní prostředí. Jako dokument si ho přesto nechám. Přece jen alespoň malinká odměna po tříhodinovém čekání na slunci.

  Všechno na světě jednou skončí a tak i náš výlet byl u konce. Nasedli jsme do auta a pomalu sjížděli do údolí. Rozhodně bylo namístě udělat takovou pomyslnou tečku za těmi třemi dny strávenými v těchto překrásných horách. A tak jsme tedy ještě zašli udělat pár snímků horské bystřiny  stékající z vrcholu kopce. Pro oba to byla premiéra a ještě jsme si užili kopec srandy.

  Posledních pár úderů zrcátka v našich fotoaparátek jsme věnovali při zpáteční cestě hejnu čápů bílých a pak už definitivně uháněli k domovu.

  A co říci závěrem? I přes to, že se Nám štěstěna odvrátila zády, mě (a myslím si, že i Martina) Jeseníky natolik uchvátily, že jsem rozhodnut se sem opět vrátit. Tentokrát věřím, že fotolovy budou úspěšné. Jak napsal jeden náš kolega. „Jeseníky nejsou lehké ženy, nedají hned napoprvé…..“

19.07.2009 13:02:07
vlastimil.hor
Lamaservis DĚKUJI ZA SHLÉDNUTÍ TĚCHTO STRÁNEK A BUDU RÁD,KDYŽ SE ZASE NĚKDY VRÁTÍTE
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one