Na válečné stezce

 Tam, kde v dávných dobách se proháněl na svém černém hřebci nejznámější indiánský bojovník, ochránce slabých a utiskovaných, pokrevní bratr Old Shaterhanda legendární Vinnetou, jsem měl tu čest i já se s jedním náčelníkem setkat. Nekolovala v něm sice krev apačských předků, ale svou ozdobou na své hlavě by mohl konkurovat nejednomu hrdému vůdci kmene. Byl to nezaměnitelný, překrásný pták z řádu srostloprstlých, dudek chocholatý. A jak že se mi naskytla ta čest se s tímto klenotem přírody setkat? Hned, jen co dopiji svůj pravidelný šálek ranní kávy, Vám to začnu vyprávět…

  Je srpnový parný den a právě započínám první ze sedmi dnů vytouženého volna v zahraničí. V místech bývalé Jugoslávie trávím odpočinek třetím rokem po sobě. Nejsem zastáncem polehávání a slunění se u moře a tak z první dovolené jsem měl tak trochu strach. Naštěstí nic takového se nepotvrdilo a tak se tu opět natěšený znovu vracím. Tahle zem mě učarovala svou drsnou, přesto oku lahodící krajinou. Pobřeží lemující skaliskem, krvavě rudá zemina, symbolizující krvavé boje nedávných let, borovicové háje s uřvanými cikádami a sluncem vypálené bělostné kamenné vrcholy okolních kopců. Takto bych ve stručnosti popsal zdejší kraj.

  Není tomu více jak pár hodin po příjezdu. Sedíme venku u stolu a klábosíme, když jen tak mezi řečí se na mě obrátí s otázkou. „Copak je to tam za pěkného ptáčka?“ Koukám ve směru vyšponovaného prstu na travnatý palouček poblíž nás a nevěřím svým očím. Ve stínu vysoké lípy na zemi pobíhá dudek. V ten okamžik jako by do mě střelil. V mžiku jsem v pokoji a lovím z uzavřeného batohu svůj fotoaparát. Přehazuji rychle objektiv a za pár sekund beru schody útokem. Jsem dole. Naštěstí je dudek zabrán do sběru potravy a tak přikrčen za keř ulehám k zemi. Shora mě sledují tři páry nevěřícných očí a s pravidelným poklepáváním si na čelo, pochybují o mé příčetnosti. Já ovšem vnímám jen jediné. Periferní vidění se zužuje jen na poskakujícího opeřence a jeho nejbližší okolí. Nastavuji hodnoty v přístroji a zkouším zacílit. Podmínky, kterým čelím jsou bohužel hrozivé. Ostré odpolední slunce vytváří hluboké stíny a v těch si tento krasavec zřejmě libuje. Čas i díky tmavému pozadí vychází na 1/160s a rychlý pohyb opeřence moji nevýhodu jen prohlubuje. Jinak skvělé akční snímky, jsou díky pohybu naprosto znehodnoceny. Vyšší citlivost již kvůli vysokému nárůstu šumu nepřipadá v úvahu a tak nezbývá doufat, že se na chvíli dudek zastaví a tím alespoň částečně eliminuji pohybovou neostrost. Neposeda je ovšem nejspíš jiného názoru a tak většina snímků končí v imaginárním koši. Nakonec odlétá nahoru na kopec a mizí z dohledu.

  Další tři dny marně vyhlížím chocholatého náčelníka, ale bez úspěchu. Využívám tedy večerního slunce a odcházím asi tři kilometry podél pobřeží na místo, kde se slétají racci bělohlaví.

  Je to jeden z druhů velkých racků, velmi podobný stříbřitému. Od svého příbuzného se liší zbarvením nohou.

  Docházím na poslední chvíli. Je tu asi dvacet přibližně dvouletých ptáků. Ovšem ani jeden dospělý. Nejspíš tohle místo využívají v tuto dobu jen nehnízdící jedinci. Ale nejsou tu sami. Na břehu vodního kanálu postává volavka stříbřitá. Téměř bych ji přehlédl v té spleti okřídlenců. Tiše jako zvěd se kradu k onomu místu. Tuhle drobnou slečnu v bělavém šatě toužím mít již několik let. Měkká tráva tlumí mé kroky, ale nic naplat. Žluté střevíce na dlouhých štíhlých nohou se odlepují od země a sněhově bílá křídla vynesou modelku k modré obloze. Ještě nejsem natolik blízko, aby stálo zato stisknou spoušť a tak jen smutně zírám na vzdalující se klenot ptačí říše. Ještě dlouho sleduji její směr úprku, až do momentu, kdy zalétá za stromy na vzdáleném protějším břehu zátočiny. Jenže nebyla sama. I rackové s křikem odplachtili pryč, ale naštěstí někteří se začali navracet zpět. A co že bylo tou příčinou náhlého zmatku? To skupinka jezdců na koních si to namířila v tu nejnevhodnější chvíli tímto směrem. Čekám tedy až odcválají pryč a budu doufat, že alespoň někteří přiletí nazpátek. Nejspíš jsou na podobné vyrušení zvyklí, protože jim to netrvá příliš dlouho. Přesto času mi už příliš nezbývá. Nepočítal jsem totiž s vysokými stromy, které co nevidět budou bránit ulehajícímu sluníčku v rozhledu. Zalehám tedy do trávy a přibližuji se k jednomu ze zbylých racků. Žluté kvítky v popředí vypadají kouzelně a tak exponuji první z několika záběrů. Většina poodbíhá o kus dál, no naštěstí „můj“ vytipovaný zůstává. Ještě pár snímků a mám splněno. Sluníčko se schovává za větve stromů a já i racek se noříme do stínu. Odcházím…

  Dovolená se pomalu, ale jistě chýlí ke konci. Poslední dva dny zbývají do odjezdu a já stále bez výsledku pátrám po dudkovi. Přestávám věřit v opětovné setkání. Věnuji se tedy obyčejné dovolenkové zábavě. Teploty neklesají pod pětatřicet stupňů Celsia a tak jediným možným osvěžením v těchto parných dnech je moře. Scházíme po strmém skalisku přímo do slaných vln. Počáteční pocit chladu střídá příjemné osvěžení. Nárazy vody masírují okolní skály a pleskavý zvuk je slyšet do širokého okolí. Vodní rostliny se kymácí v rytmu moře a s nimi se pohupují i rybky, které nalezly útočiště ve spleti listů. Ponořit se do ticha mořské hlubiny, je jako ocitnout se na jiné planetě. To člověk zapomene na všednodenní starosti a jen se kochá krásou, umocněnou nekonečným tichem.

  Sluneční paprsky rychle odpařují zbylé kapičky vody, stékající po těle a tak než stačíme dojít na upravenou cestičku, jsme sušší. Tentokrát nejdu společně s ostatními, ale šplhám na kopec. Procházím borovým hájem a po tři sta metrech se ocitám na vrcholu. Zde jehličnany končí a přede mnou se rozprostírá menší planina s listnatými stromy, ohraničená křovisky. Sedám si pod větve jednoho ze stromů a pozoruji okolí. A proč že tu jsem? Důvod je prostý. Nerad se vzdávám bez boje a tak se stále pokouším o opětovné setkání s náčelníkem. Netrvá to dlouho a registruji nějaký pohyb na zemi. Zvedám se a jdu obhlédnou situaci. Je tu!!! Na nic nečekám a spěchám pro fotoaparát.

  Ostré kamínky rozseté na travnatém koberci bodají do kůže, z drobných ranek stékají krůpěje krve, ale mně je to vlastně úplně jedno. Jediné co mě zajímá je ten cihlově zbarvený pták s velkou chocholkou přede mnou. Vzrušením nemůžu uklidnit dech, no mu je to ale úplně jedno. Dál se věnuje sběru potravy a jen tak po očku pozoruje to podivné plazící se stvoření. Je v neustálém pohybu a to poměrně stěžuje jinak poměrně snadné přibližování. Plazím se tedy sem a tam a tam a sem, ale pořádnou pozici stále ne a ne zaujmout. Pokud mě v tuto chvíli někdo pozoruje a netuší proč tu jsem, musí zákonitě pochybovat o mém duševním zdraví. „Pojď ke mně, no tááák…, ještě kousek doleva do toho nasvíceného pruhu trávy“: šeptem mu napovídám, ale reakce žádná. Stále zůstává ve stínu, který nechce za žádnou cenu opustit. Úhybný manévr k pravé straně nakonec přeci jen zafunguje a na malou chvíli odbíhá na přijatelné místo. Přemlouvání na to mělo pramalý vliv, to spíše nenadálé svědění pod křídly. Popelením se tedy zbavuje onoho nepříjemného pocitu a já mačkám můj první dnešní snímek „Kouřící Mohykán“: jak ho později nazývám. Vznášející se prach prozářený paprsky slunce dodává záběru tu pravou atmosféru. Ještě tři snímky a dudek odlétá pryč. „Hlavně ho neztratit z dohledu“: kladu si na srdce. Větve stromů brání v širšímu rozhledu, přesto alespoň jsem si jistý směrem. Po půlhodinovém snažení ho nacházím ve větvích mezi ševelícím listím. Zde vznikám pár povedených i méně zdařilých snímků. Postupně si zvyká na moji přítomnost a dovoluje mi i bližší kontakt. Jak už tomu při wildlife bývá, není vše takové, jak by si fotograf přál. Mým nepřítelem se v tuhle chvíli stává délka expozice a vysoký kontrast scény. Časy se pohybují pod 1/200s při ISO 800. Šum nepříjemně narůstá a drobné detaily ve snímku ztrácejí na kvalitě. I přesto všechno jsem za tyhle chvíle v této společnosti rád. Jsou to jedinečné zážitky, které se nemusí opakovat několik dalších let.

  Je opět na zemi. Stále ve stínu okolních stromů, ale míří si to přesně do míst prozářenými zlatými nitkami večerního slunce. Oklikou beru přiléhavý keř a vleže částečně skrytý za kmen stromu se přikrádám blíž a blíž. Konečně se odhodlal na malou chvíli vystavit paprskům sluníčka. Zvědavě vykukuje zpoza vyvýšeninu terénu a to přichází má vytoužená chvíle. Mířím ostřícím bodem přímo na oko ptáka a mačkám několikrát spoušť. Mám ho!!!

  Ještě chvíli bych Vám mohl vyprávět o tom, jak jsme se přetahovali o trochu přízně, ale situace jsou tak podobné, že bych nerad začínal nudit. Navíc sluníčko slábne a zanedlouho začíná noční směna, až do ranního zakokrhání stříbrnému měsíci. Se závěrem dne se překvapivě objevuje ještě jeden dudek a tak chvíli spíše pozoruji (než fotím) tuhle sešlost náčelníků. Pak každý odlétá jiným směrem a já díky posledním dnešním paprskům exponuji poslední snímek.

  Dovolená skončila. Bezstarostné chvíle vystřídal shon všednodenního života a já už jen nad těmito řádky vzpomínám, na ojedinělé momenty s nevšedním ptákem. Starší čtenáři jistě zavzpomínají na své mládí, kdy nebyl až takový problém tohoto vzhledem exotického opeřence spatřit na pastvinách nebo v dědově ovocném sadu. Tyhle doby jsou ovšem nenávratně pryč. Neekologické smýšlení lidí, vede k devastaci krajiny a snaha o zotročení přírody je prioritou této civilizace. Heslo „Vyždímat a zahodit“ patří neodmyslitelně k dnešní době. Na polích a loukách, jako houby po dešti vyrůstají nezhledně vyhlížející monstra solárních elektráren a původní obyvatelé zvířecí říše jsou vytlačováni. A já se ptám?!!! Kam ještě je chceme odstěhovat? Do depozitářů…?

 

 

 

 

 

05.11.2010 07:54:12
vlastimil.hor
Lamaservis DĚKUJI ZA SHLÉDNUTÍ TĚCHTO STRÁNEK A BUDU RÁD,KDYŽ SE ZASE NĚKDY VRÁTÍTE
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one