Jak jsem vyrazil na Káně lesní

 

    Chci se s Vámi podělit o zkušenosti sice z nezdařeného, ale poučného fotolovu při číhání na káně lesní na újedu. Po shlédnutí mnoha krásných fotek dravců z volné přírody, jsem i já zatoužil po nějakém tom svém snímku. Letos byla tuhá zima s velmi bohatou nadílkou sněhu a to byla skvělá příležitost nějaký podobný záběr si pořídit. Zvěř byla v těchto  krutých mrazech vyhladovělá a tudíž i méně ostražitá a to nahrávalo podobným bláznům, jako jsem já ke splnění svých snů.

    Jak je známo, sny se většinou neplní lehce a než se k uskutečnění člověk dopracuje musí počítat s různými překážkami v cestě k pomyslnému cíli. Mou první překážkou bylo dvouměsíční prodloužení termínu doručení nového objektivu. Zima byla neskutečně krásná a já stále v telefonu poslouchal to samé. "Ještě vyčkejte pane Horák, každou chvíli by to mělo dorazit". A tak jsem čekal a čekal a sledoval, jak čas neúprosně utíká a s ním i překrásná zimní rána, jaká již mnoho let nebyla. Takto zasněženou krajinu si snad naposledy pamatuji ze svého mládí. Je to až neskutečné, jak tenhle bílý přírodní ateliér byl připraven na příchod fotografa. Spousta kolegů nosila kvanta neuvěřitelných snímků do svých digitálních "fotokomor" a já se jen kochal pohledem na jejich hotová upravená díla a tiše záviděl. Je pravdou, že bych záviděl i kdyby sklo již dorazilo, ale takto bych alespoň měl možnost se učit a snad by i náhodně nějaký ten povedený snímek se vydařil.

  Konečně zadrnčel telefon a já uslyšel tu vytouženou větu. „Můžete si pro něj dojet“. Nasedl jsem do auta a v cuku letu tam dorazil.

   Takže jedna věc by byla a v těsném sledu měla následovat stavba nějakého fotokrytu. Pečlivě jsem si prohlédl okolí, což je důležité, jak pro správnou poloho slunce, tak pro vhodné nerušivé pozadí. Vybral jsem si místo pod stromem s malým keřovým porostem v těsném okolí v JV směru pohledem k otevřené krajině, která byla v dáli zakončena lesem. Nevýhodou snad jen bylo, že od materiálu, ze kterého jsem kryt chtěl stavět to bylo kus cesty. Jako základ jsem využil jednu z nízko rostoucích větví  kostru doplňoval postupně spadenými haluzemi. Tuhle konstrukci jsem  začal obkládat rákosem. To byl právě ten materiál, pro který jsem musel chodit přes polovinu louky a spotřeba byla opravdu velká. Z přinesených stvolů orobince jsem vázal takové válečky ( v průměru asi do dlaně ) a uchytával k vyrobené konstrukci. V přední straně jsem nechal otvor asi 30x20cm. Tohle mi trvalo asi tři dny. Chodil jsem sem hned po práci a až do setmění, takže to dělalo asi dvě hodinky každý den. Bohužel spotřeba byla poměrně značná a času málo, tak jedna zadní čtvrtina úkrytu se nestihla. Takže jsem to vyřešil zakrytím bílého prostěradla a současně to tvořilo i  takový vchod dovnitř. Jako návnada ( tu jsem položil již ve středu a postupně doplňoval) posloužily rybí hlavy a vnitřnosti. Bylo nachystáno na víkend a mohlo se jít fotit.

   No, bylo nachystáno. Nééé tak úplně. Doma mě ještě čekalo nachystání techniky a teplého oblečení. Musel jsem počítat s mnoha hodinovým čekáním a to na jednom místě a vleže na sněhu při –15 C, takže bylo potřeba vzít i raději něco navíc. Pobral jsem veškerou fototechniku, dalekohled, maskovací síť (barakudu), rýžový stativ, deku pod sebe a kafe na zahřátí. Nohy mi „zahřívalo“ čtvero ponožek a vaťákové kalhoty. Jinak klasicky mikina a bunda. Nakonec toho bylo tolik, že to tak tak vše vlezlo do mého obrovského fotobatohu LOWEPRO COMPU TREKKE.    

   Byla sobota ráno a čas  vyrazit. Autem jsem dorazil do nejbližší vesnice a zbytek musel pěšky. Nebylo to daleko, ale přece jen ve třiceti centimetrech sněhu a dvaceti kilo na zády se ty čtyři kilometry protáhnou.

   Hned na začátku dne jsem pochopil, že má lenost mi možná pokazila celý sobotní fotolov. Při příchodu k místu se vzneslo od nastražené návnady asi pět kání lesních a snad padesát strak. Už teď jsem se bil do hlavy, že to hodinové přetočení budíku nebyl vůbec dobrý nápad. Přesto jsem zalezl dovnitř krytu, nachystal vše potřebné a započal své čekání. Dobrou hodinku se nic nedělo, ale to je naprosto normální. Znenadání jsem spatřil se mihnout stín a nad hlavou uslyšel křik dravce. Bylo to opatrné přibližování, ale šance na pořízení vytouženého snímku se zvyšovala. Ještě dvakrát tohle zopakovala a po třetí už to vypadalo, že usedne k hostině. Bohužel jako na potvoru se objevil člověk na běžkách a  vyrazil mým směrem. Pochopitelně to nemohlo dopadnout jinak. Káně aniž stihla dosednou zamávala křídly a odlétla neznámo kam. Mrzlo až praštilo, ale touha  a především má vrozená tvrdohlavost mě nutila setrvat dalších šest hodin. Slunce ukončilo svou dennodenní pouť a světelné podmínky pro pořízení snímku se staly nepoužitelnými. S focením pro dnešek byl utrum a já se vydal na zpáteční cestu. Přesto už teď jsem věděl, že zítra tu budu znovu a mnohem dřív.

  Crrrrrr“, „Crrrrrr  tak to bylo to, co jsem první uslyšel v den, kdy něco podobného by mělo o víkendu být předem umlčeno. Ano, byl to budík a ukazoval 4:50 hod. Raději jsem hned vyskočil z postele, aby to nedopadlo, jako včera a v mžiku se oblékl a vyrazil. Špatná zpráva byla, že promočené boty ještě neuschly, ale nedalo se nic dělat, byl čas vyrazit.

   Cesta ke krytu se opakoval naprosto stejně, jako předchozí den, jen s tím rozdílem, že byla ještě tma a tudíž nebylo možné aby byli u krytu dříve než já. Zalehl jsem v krytu a roztáhnul techniku. Tma přešla do šera a jen co foťák byl na svém místě a já doladil zamaskování objektivu ticho proříznul křik dravce. Překvapen tak brzkou aktivitou jsem ani nedutal a čekal. Uplynula jedna hodina, utekla i druhá a stále nic. Jeden nesmělý prolet po třech hodinách a zase klid. Ticho narušila až zvědavá straka. Usadila se asi tři metry od krytu a neustále si cosi breptala pod zobák. Po chvíli slétla k zemi a div, že nenakráčela  dovnitř. Pak si zase pro změnu skočila na mou skrýš  a hopsala mi dvacet centimetrů nad hlavou. Rozhodně to byla pěkná naschválnice. Za jiných okolností by si už pochutnávala na předhozené dobrotě, ale tentokrát nic. Jako by tušil, že jsem uvnitř a  nepřála mi ani jeden snímek. Celé tělo jsem měl dřevěné, ruce mi mravenčily a nohy mrazem pálily, jako čert. No věděl jsem, že pokud ji vyruším, tak s hlasitým varovným křikem odlétne a vyplaší celé široké okolí. Držel jsem se zuby nehty a překvapivě si přál, aby zmizela pryč. Ještě nekonečnou půl hodinu jsem musel vydržet, než se uráčela s provokatérským pokřiknutím odlétnout někam pryč. Čas utíkal neskutečně pomalu, ale přesto jsem zde setrval dalších sedm hodin. Počasí se začlo kazit a bylo jasné, že i tento den si neodnesu ani jeden snímek. Nedalo se nic dělat, vyrazil jsem nazpět. 

   Při nasedání do auta mi to přesto nedalo a vyrazil jsem ještě k řece. Měl jsem štěstí. Narazil jsem na loňské mládě racka bouřního a pár racků chechtavých a potěšila mě i přítomnost morčáka velkého. I přes horší světelné podmínky jsem udělal pár fotek a bral to, jako takovou malou záplatu za chvíle marného čekání na dravce. 

 

                                                                                                 

    Ano, i tohle to se stává a u focení divokých zvířat je to docela běžné, že člověk i po několikadenním čekání odchází s prázdnou. Takových zklamání si ještě užiji spousty, ale i tak jsem rád, jak jsem tento týden prožil. Jsem bohatší o další zkušenosti  a  při vzpomínce na některé mrazivé chvíle si musím přiznat, že jsem zvítězil sám nad sebou. A to není přeci málo….  

  

  

 

 

26.03.2009 23:35:16
vlastimil.hor
Lamaservis DĚKUJI ZA SHLÉDNUTÍ TĚCHTO STRÁNEK A BUDU RÁD,KDYŽ SE ZASE NĚKDY VRÁTÍTE
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one