PŘÍBĚHY FOTOLOVCE

ZLODĚJ DUŠÍ
 
  
Jako duch se přehoupla tajemná postava přes dřevěné hrazení vojenské pevnosti. Jen Měsíc, ten tichý svědek noci zpozoroval nezvaného návštěvníka.Byl to jen mžik. Pak ale i jemu se ztratil z dohledu. Stín vysoké palisády pohltil onoho tvora a na chvíli mu propůjčil plášť neviditelnosti. Až hořící louče poblíž ohrady s koňmi poodhalila záhadnou bytost.
   Svalnaté tělo mladého muže pomalované červeno-černými vzory a třemi orlími péry vpletenými do dlouhých havraních vlasů. Oděn jen do kalhot z jelenice, vyzdobené po stranách třásněmi a pošity barevnými pásy korálků. Našlapoval tiše. Jako by se snad ani nedotýkal země. I přes svůj nedozrálý věk, se choval jako zkušený, protřelý válečník. A už tenkrát bylo zřejmé, že jeho jméno se bude navěky vznášet nad širými pláněmi nekonečné prérie. Jmenoval se Mahpiya Luta. Tedy Rudý oblak. Budoucí náčelník Lakotů…
   S těmito slovy zaklapl děda knížku a pakoval mě na kutě.
„Dědo, dědečku, přečti mi ještě kousek…“
„Pokračování si necháme zase na zítra. Alespoň budeme napnutí, jestli se Rudému oblaku podaří zase nepozorovaně odplížit ven z pevnosti.“
„Tak mi ukaž  alespoň jeho fotku, než půjdu spát…“ žadonil jsem.
„Fotku?“
„Copak ty nevíš, že indiáni měli z fotografů strach?“
„Jak to?“ s vytřeštěným výrazem jsem zíral na vážnou tvář mého dědečka.
„Víš…“ zhluboka se nadechl „Oni si mysleli, že jim krade duši... A teď už spi!!! Ráno jdeme do včelína vytáčet med, jak jsme se domlouvali. “
   Usnul jsem jako dudek.Ten večer se mi zdál sen, jak se plížím k mohutnému losímu samci bok po boku s Rudým oblakem. On svíral v ruce luk a toulec se šípy a já malý fotáček. Přesně ten, který jsem dostal k narozeninám. Vysvětloval mi, jak zůstat skryt a nepozorován sledovat zvěř z bezprostřední blízkosti. Zpočátku se býk zdál drobný. Každým krokem se ovšem zvětšoval a zvětšoval, až se proměnil v hrozivé obří stvoření. Mohutné lopaty se rozprostíraly do stran a pára z nozder prozářená protisvětlem ranního slunce proměnila zvíře v posla z pekel. Ukryti za zasněžený padlý strom, jenž nám propůjčoval alespoň trochu bezpečí, jsme chvíli oddychovali po fyzicky namáhavém plížení. Los náhle zvedl hlavu a větřil. Rudoch zpozorněl, vytáhl jeden ze šípů a s napnutou tětivou zalícil. Poklepal jsem mu na rameno a zavrtěl hlavou v nesouhlasném gestu. Pohlédl na mě, na něj a zašeptal.
„Copak můj bílý příteli?“
„Prosím, netřílej. Rád bych si ho chtěl vyfotografovat.“
Indián zavrtěl nechápavě hlavou, ale respektoval mé přání. Odložil zbraň a já stiskl spoušť mého přístroje.
Opět zavrtěl hlavou a řekl. „Jste zvláštní Vy bílí lidé. Buďto zabíjíte zvířata jen pro potěchu a nebo míříte na ně těmi podivnými krabičkami, co kradou duše.A proto ti tu jinak neřekneme, než Lovec stínů…“
   Ten starý indián coby vrásčitý stařec se mi po letech opět vloudil do snu. Sedíme, jako už staří dobří známí u ohně a pokuřujeme dýmku. Prý abychom si naklonili Wakan Tanku… Naslouchám jeho vyprávění o lesích plných zvěře a prérii otřásající se pod kopyty mnohamilionového stáda táhnoucích bizonů.  Ač se mu již stářím chvějí ruce, hlas zní jako zvon a z očí mu sálá nezlomná hrdost. Pak ovšem jen smutně pohlédne skrze mě a oddechne si.
„Uff…“
„Tolik zim už uběhlo a všechno je jinak. Ani nevíš, jak rád bych tě zavedl na vrchol kopce, odkud jsme s otcem pozorovali rohaté postavy vedoucích býků vystupující z mohutného mraku prachu, vířícího se pod jejich kopyty. To ohlušující dunění, které přinášelo pro náš lid týdny blahobytu. Dnes už se tam prohánějí jen ty odporné plechové vozy. Dokonce i ten pahorek srovnali se zemí.“
„Uff…“ oddychl si podruhé a vypustil z úst oblak bílého dýmu.
   „Křá křá…,č- č-…“ slyším čím dál zřetelněji. Ten zvuk jako by se nesl na křídlech toho kouře rovnou k mým uším. Všechno se mi zdá rozmazané a chvíli trvá, než se mi daří zaostřit. Kde to ksakru jsem? Vždyť tu žádný oheň není!!! A kam se vůbec poděl náčelník? Rozhlížím se kolem sebe a matně si vybavuji souvislosti. Vůbec nejsem v indiánské osadě a dochází mi, že jsem tam ani nikdy nebyl. To já jen usnul a zdá se, že vcelku tvrdě. Nic z toho se totiž vůbec nestalo. Všechno to byl jen sen…

   V hledáčku mé zrcadlovky sleduji sojku na protější větvi košaté lípy, jen dva metry nad hladinou lesního napajedla. To ona mě vytrhla z hlubokého spánku. Je to poprvé, co ji zde vidím a tak velmi obezřetně zvažuji každý pohyb. Vím, jak jsou tito strážci lesa ostražití. Úskok stranou, pohled doprava, pak doleva a šup na halouzku o patro víš. Právě v okamžiku, kdy se otáčí zády, sklápím objektiv níž. A na poslední chvíli! Z koruny se rovnou snáší ke břehu. Rozhlíží se a šup do vody. Na ten okamžik právě čekám. Skuliny čerstvě olistěného větvoví soustředí světelný kužel přímo na čachtající se sojku. V ten moment mačkám spoušť. Třikrát se zachvěje aparát pod úderem sklápějícího se zrcátka a je po všem. Opírajíce se křídly o vodní hladinu odlétá zpět do výšin. Za sebou už jen trousí stovky odpadajících třpytivých démantů, které se po dopadu znovu mění na blahodárnou tekutinu. Jako pomíjivý důkaz to prozrazují tvořící se kruhy na vodní hladině.

      Obří ohnivá koule nezadržitelně klesá k obzoru. Intenzita světla slábne, leč zatím marně se schovává za sloupy daleké chmelnice. Ještě chvíli musí posečkat na zasloužený odpočinek a tak si krátí čekání, převlékáním krajiny do zlatavého roucha. A to je znamení pro ty obyvatele lesa, kteří ještě nestihli večerní očistu. Nejprve přilétá několik modřinek. Ze začátku bázlivě natahují nožku a zkoumají kde se nachází dno. V mžiku mají jasno, ve kterých místech je bezpečno a tak se bezhlavě vrhají do chladivé lázně. Jsou jako malé neposedné děti. Štěbetají a cákají kolem sebe. Ten mumraj láká další a další zájemce. Přilétá párek lejsků černohlavých, ovšem pouze zahnat žízeň. Za chvíli mizí zpět do stínu stromů. Ale to je už střídá dlask, čtyři zvonci, strnadi obecní, po kůře stromu se nepozorovaně jako ninja přibližuje brhlík a nad tím vším třepotavým letem připomínající kolibříka se vznáší budníček. A zábava se dostává do pořádných obrátek. Jako by to byla poslední  příležitost v jejich životě.  U zadního rohu tůňky dosedá právě drozd zpěvný a aniž by se nějak rozmýšlel, skáče do vody. To už je sluníčko zpola schované za kopcem. Převlékající šat už po několikáté obměnil svůj barevný vzhled a nachový odstín je předzvěstí plížící se tmy.

   U napajedla je stále rušno. A dokonce bych řekl, že ještě více nežli z jara. A já mám to štěstí, že se nacházím v samém centru toho hemžení. To ovšem jen díky důmyslnému krytu zbudovanému pro tyhle účely. Ale nechodím tu pouze fotografovat. Často sem jen utíkám před chmury a hledám klid a harmonii, která se mi ve světě lidí nedostává. Nezřídka pak tohle zákoutí opouštím až za tmy, kdy už mi na cestu svítí pouze lucerničky světlušek. Je to právě ta část dne, kdy se kouzlo lesa propadá do strašidelné fantazie přeludů. Najednou slyšíte zvuky, které by jste přes den vůbec neregistrovali. Šustění povalujícího se listí pod nožičkami drobounké myšky, ve vaší mysli zvětšují malého pachatele do medvědích rozměrů. Houkání sovy z výšin staletého dubu Vám připomene ten děsivý příběh o hejkalovi, který čítávali prarodiče před spaním. A siluety rejdících netopýrů na temné obloze? Vyprávění o knížeti Drákulovi snad zná i malé dítě. Přesto všechno, to napětí skrývající se za temnou oponou chcete zažít zas a znova.

   Dnešní den nezačíná právě nejpříjemněji. Zjišťuji, že baterii do fotoaparátu jsem nechal v nabíječce a to už jsem téměř dorazil ke krytu. No nic, čelem vzad a zrychleným přesunem zpět. Tak nějak by zazněla odpověď na daný problém, pokud bych byl právě na vojně. Cesta s plnou výbavou o váze více jak dvou desítek kilogramů ve třiceti stupňovém vedru je odměnou za zapomnětlivost. Touto polní cestou jsem si to špacíroval před chvílí sem a už pádím tudy zas. Jen v opačném směru. A už teď vím, že to nebude dnes naposledy. S hlavou vzhůru upínám zrak na právě poletující barevné stvoření, když vtom mě pohltí oblak prachu. Náhlý závan větru rozvlní zavěšenou maskovací síť na mém batohu a  pak už viditelnost klesá na nulu. To vše se děje za burácení motoru červeného automobilu bez poznávacích značek. Pár centimetrů vlevo a ten šílenec by mě jistojistě srazil. Prašná clona sice po čase mizí, ale část z ní ulpívá na mém zpoceném těle. Ten „dar“ sebou budu vláčet až do večera a odložím ho teprve ve sprše. Teď mě ale ještě čeká kus cesty domů, zpět ke krytu a několikahodinové fotografování.
  
   Konečně u napajedla i s plně nabitou baterií. Že plán o celodenním focení má trhliny, zjišťuji dnes už podruhé. Je takové sucho, že tůňka začíná vysychat a déšť je v nedohlednu. Občas se sice na obloze nějaký ten mráček objeví, ale připomíná spíše Bludného Holanďana (nešťastného trosečníka) odsouzeného k samotě na široširé modré hladině. A tak se opět zábava odkládá.

   Plahočím se obtěžkán dvěma barely vody, batohem na zádech a stativem v podpaží. Z dědiny je to do pořádného kopce. Naštěstí alespoň celou cestu ve stínu, protože pěšinka se vine napříč lesem. Funím jako lokomotiva a s narůstajícím stoupáním, úměrně přibývá i přestávek na oddych. Prach, který ulpěl na mém těle po zběsilé jízdě bláznivého jezdce, se mísí s tekoucími krůpějemi potu a zanechává na obličeji nepřehlédnutelné šmouhy.

   „Žuch…“, ozve se dvojitý, téměř synchronizovaný zvuk, když upustím současně obě nádoby k zemi. Ta kapička potu na špičce nosu už svědí natolik, až je to už déle k nevydržení. Jediné máchnutí ruky a je fuč. Kdyby tak každý problém, šel s takovou ladností vyřešit…
   Konečně ta krušná cesta končí. Předěl lesa a otevřené krajiny je tu. Ještě krok a pohltila by mě louka plná květů, poletujících pestrobarevných motýlů, ale také palčivé sluneční paprsky  (horký tetelící se vzduch). Zůstávám proto raději v přítmí hvozdu a skotačení baboček kopřivových sleduji z povzdálí. Nepřicházím ani o orchestr muzicírujících lučních kobylek. Ten je totiž natolik hlasitý, že i bubnování datla do usychající sosny, je proti tomu nesmělé poklepávání.

Padesátilitrový obsah obou kanystrů vlévám do posmutněle vzhlížejícího napajedla, až po samý okraj. Okolo rostoucí mechový koberec dychtivě saje vláhu a jako máchnutím kouzelného proutku, skleslé štětinky se zvedají k nebi. Teď mi už nic nebrání vplout do krytu. Těžký teleobjektiv upevňuji na rozložený stativ a vše zakrývám maskovací sítí. Pohodlně se uvelebuji za tuhle sestavu a aniž bych stačil vydechnout, přilétají první odvážlivci. Nenápadnou samičku strnada obecného bych nejspíš přehlédl, ale doprovodnou družinu třech nápadníků v kanárkově žlutých oblečcích si nejde nevšimnout. A nejsou jediní, kteří se objevují. V těsném závěsu přistává směsice čtyřech druhů sýkorek, několik dlasků, po chvíli dosedá drozd brávník, ale ten jen na chvíli. Žádná koupel. Jen zchladí vyprahlé hrdlo a je pryč. Ale různorodost druhů se tím nijak nenaruší. Z visící větvičky nad mojí hlavou klesá na okraj pítka lejsek šedý a nesměle poskakující drobounká kulička poblíž krytu je králíček obecný. Pro ty, kteří by si snad mysleli, že se jedná o drobnějšího příbuzného zajíce, tak je musím zavčasu upozornit, že se mílí. Tohle miniaturní stvoření je drobounký, exoticky vyhlížející ptáček našich lesů. Ač je poměrně hojný, tak pro většinu lidí zůstane navždy skryt v koruně jehličnanů.

   Jako když střelí. Všichni koupající i žíznící opeřenci prchají do všech možných světových stran. Co se to jen děje? Jakýsi nezvyklý šramot nalevo od krytu. A teď se to ozývá znovu. Ale už přímo nade mnou. Je to snad dravec? Vše tomu nasvědčuje, ale v zápětí zjišťuji, že se mílím. Opatrně, skrze okénko na přední straně mého úkrytu pozoruji nejbližší okolí. Vlevo, vpravo, nahoru i dolů. Hlavu bych si mohl ukroutit, ale nepozoruji vůbec nic. Zhola nic…!!! Už to beru jako planý poplach, když v tom přímo za sklem vykukuje drobná rezavá hlavička. Mžourá těma velkýma kukadlama, temnýma jako nejhlubší lesní studánka. Ten pohled je tak roztomile hloupý, až se tomu musím smát. Zřejmě se to zvědavé zvířátko vidí v odraze skleněné tabulky. Natahuje pacičku s abnormálně dlouhými drápky a… Ten zvědavec sjel díky hladkému povrchu jako po másle. Sice na něj už nevidím, ale dovedu si živě představit ten připitoměle překvapený výraz. Ze šoku se ale otřepává rychle. V momentě je u napajedla. Růžovým jazýček nabírá vodu s takovou vervou, až má celou tlamičku dočista smáčenou. Takové momenty stojí za stisknutí spouště. Proto neváhám a zachycuji ty prchavé okamžiky na kartu přístroje. Pokud jste ještě doposud nepoznali, o kterém zvířátku píši, tak prozradím, že se jedná o veverku. Další týdny a měsíce ten kout lesa navštíví ještě mnohokrát. A nebude přicházet sama. Dovede si partnera a nakonec i potomky. Odměnou za milou společnost budou oříšky, které jim pravidelně zanechám u břehu obrostlém mechem. Ale o tom zase třeba až někdy příště…

POD TRNKOVÝM KEŘEM

   Sedím u rozpálených kamen, usrkávám horký čaj z nasbíraných plodů šípku a sušených jablek a s nedočkavostí pokukuji, po právě vytáhlém pekáči povidlových buchet.

„Ještě jsou horké!!! Počkej, až vychládnou, nebo tě bude bolet břicho, jako minule!!!" Slyším ode dveří.

   Sleduji tedy skrze namrzlou skleněnou okenní tabulku rej bílých vloček, snášejících se neochotně k zemi.Tam z nich ihned po dopadu pilný větříček tká bílý zimní koberec. Občas jeho dílo naruší neposedný kosák, poskakující pod krmítkem přilákán zbytky pohozeného ovoce.Ale to jen na malou chvíli. Záplata ze zmrzlých krystalek vody a šikovné ruce severáku vše napraví, aniž by byť bystrém oko postřehlo nějaký spoj.
 

                                          

   Opojen kouzlem zimní nálady, se nořím do prožitků posledních týdnů. Jako v mrákotách se soukám do starého kabátu, pamatujícího ještě mého pradědu. Nosil ho po návratu z dalekých končin ruského severu, coby přeživší válečný hrdina. Jako vzpomínka na jeho statečnost, mi visí na kamenné zdi obývacího pokoje jeho válečná puška a dvě medaile za chrabrost.

   Poupravuji starou podšívku z ovčího kožichu, zapínám zbylé tři knoflíky a s hrnkem čaje a talířem buchet si to šinu na zápraží. Všechnu tu dobrotu pokládám na studenou lavici, vytahuji notes, psací pero a chystám se Vám vyprávět další z mých pravdivých příběhů.

   A proč že ten přesun z teploučkého pokojíku na mráz? Nebojte se mí milí posluchači o mé duševní zdraví. Nepomátl jsem se na rozumu a nebylo to ani za trest, za spořádanou půlku té povidlové dobroty. Má to své vysvětlení. A jaké že to tedy je?

   Vyprávět Vám chci o chvílích strávených za hledáčkem fotoaparátu v letošních zimních měsících. Nebudou to místa neznámá. Budeme se vracet tam, kde jsme spolu prostřednictvím předchozích stránek několikrát byli. Ale příroda se neřídí žádnými předem sepsanými scénáři a má v kapse milióny příběhů, které jen stačí uchopit a předat dál. A aby byly takové, jaké mi byly propůjčeny, musím podmínky při tvorbě těchto řádků přizpůsobit okolnostem jejich vzniku…

   Podzim se skloňuje již v minulém čase, ale vizuální pohled na krajinu tomu neodpovídá. Z trávy ještě nestihl zmizet všechen chlorofyl a už tu dorazili první opeření návštěvníci severu. Havrani. A hned zavítali do blízkosti mého krytu.„Krááá, krááá, krááá…" Ozvalo se nade mnou.


 

   Vykukuji skrze maskovací síť a zaznamenávám prvních pět dosedajících černých ptáků. V těsném sledu je následují další. A to až do počtu asi třiceti kusů. Všechno mladí ptáci. Soulad druhu narušují jen tři vrány šedivky. Hašteření začíná. Zvuk závěrky zaniká v křiku dohadující se mládeže a já se jen stěží rozhoduji, co fotit dříve. Rozepře o každý kousek vyrvaného masa nabírá na obrátkách a není opravdu jednoduché z toho chumlu rváčů vypíchnou jednotlivce. Nakonec, jako by gong oznámil konec zápasu, zamávají křídly a s lehce zapamatovatelným „krááá, krááá…" odlétají. Mizí v holých korunách dalekých olší, lemujících okraj protější strany luk. Ale to už jen jako malé hlučné černé tečky…

 

   Upíjím ještě z kouřícího se obsahu porcelánového hrnku. Ten hřejivý pocit linoucí se do celého těla, pomáhá provléci nit uchem jehly, pomocí které budu dále vyšívat pokračování tohoto příběhu. Studené dlaně sklouzávají z horkých stěn půllitru. Oprašují ještě z klína drobky. Poslední důkaz sladkého prohřešku. Pak už jen sevřou nástroj spisovatele a mohu začít. Rychle!!! Nesmím dovolit, přetrhnout nit…

   Přemísťuji se tedy v časoprostoru o dva týdny dále. Zase do míst volného prostranství luk. Zalézám do krytu obklopeného trnkami. A až teď, po těch letech mě napadá geniální myšlenka. Proč jen až teď? To bude jistě tím, jak skvělé podmínky jsem si pro psaní vytvořil. Podařilo se mi propojit dva světy. Ten fotografický s tím minulým. Světem mého mládí. Právě v tomto kabátě a mátovým čajem, jsem se motával kolem dědy. To když z lipového dřeva vyřezával pro mě tak mistrovská díla. U toho mi vyprávěl o historii naší vísky. Byl místní kronikář a tak vždy měl co vytáhnout z rukávu.

   Jednou se takto rozpovídal o mém pradědovi. Jeho otci. To jak se dostal za první světové války do ruského zajetí, co tam prožil a jak při vzpouře se mu podařilo spolu s ostatními uprchnout. Tenkrát prý obeplul celý svět, aby se mohl vrátit zpět ke své rodině.

„A v tom kabátě co máš na sobě, chodíval pak v zimě kouřit svojí dýmku na dvorek."

„Na půdě je dokonce schován zápisník a puška, která mu dopomohla ve zdraví se navrátit."

„Ale teď nám v televizi začne film, na který jsi se tak těšil. Po něm, pokud budeš hodný, ti ji ukáži."

Ten film se jmenoval „Za trnkovým keřem".

Pušku mi tenkrát ukázal a zápisník mi četl až… . No tak dlouho, až jsem usnul…

Film jsem ještě viděl mnohokrát. A vždy jsem si vzpomněl na mého milovaného dědečka…

   A tak mě napadá, proč se neinspirovat touto trilogii ze šumavských lesů a název dnešního příběhu tomu nepřizpůsobit.

 

   Ležím ukryt pod oním trnkovým keřem a čekám na ranní rozbřesk. Siluety stromů jsou každým okamžikem čitelnější. Už rozeznávám jednotlivé halouzky a detailů stále přibývá. Tma se dává na ústup. Ale zahalená obloha nedovolí hřejivému, zlatavě zářícímu míči se rozhlédnout po kraji. Trocha mokrého sněhu, co stačila ežímnapadnout přes noc, tlačí jemné stonky trávy k zemi. Ty pevnější ovšem náporu bez obtíží odolávají. Teplota se pohybuje stupeň, dva pod nulou a je úplné bezvětří. Tedy, až na světlo je příjemné ráno.

„Dup, dup, dup… . Dup, dup.." „šakšak, šakšak…"

„Ááááha… první návštěvník je tu." Pochopitelně vím o koho se jedná. Černobíle opeřené drzé stvoření, které místo hosta bych spíše označil za provokatéra. No, spíše provokatérku. Jedná se totiž o straku. Vždy přiletí na střechu krytu povykládat  si svůj monolog a aniž by se uráčila na chvíli zapózovat před objektivem, sobecky odlétne pryč. Snažím si ji tedy příliš nevnímat, ale přeci jen se chovám co nejtišeji. Co kdyby náhodou…

Ale ona si jistě tohle slovíčko pobrukuje pod zobák, jen jinak vyřčené.

„Nesletím, to ani náhodou…"

A tak tedy vyčkávám na někoho ochotnějšího.

Nemělo to dlouhého trvání. Na něčí přítomnost mě upozornila moje dobrá známá - provokatérka straka. Stačilo letmé mrknutí okem po prostoru přede mnou a nebylo pochyb, kdo že byl napráskán. Starý pán v zelené kamizole s vnoučkem si to mašírují přímo ke mně. Kolem dokola jako prstenec Saturnu, lítá hrubosrstý jezevčík.

„Dědóóó, dědóóó… Táááámhle jsou nějací ptáááčci."

Ukazoval ten klučina, tím směrem co jsem byl já. Mě pochopitelně neviděl. Já byl dobře ukryt, ale všiml si balabánů rozmístěných kolem újedu. Než stačil stařík jakkoliv zareagovat, táhl ho klučina k tomu místu.

„Dědědědóóó, vividííííš je?"

Zajíkal se radostí nad tím objevem.

„Honzíčku…" Usmál se.

„Zpomal, tihle nám neuletí."

„Ale…" Snažil se zapochybovat nad letitými znalostmi svého dědečka.

„ Honzíčku, vidíš ty okénka pod tím stromečkem před námi?" Skočil do řeči tomu capartovi. „Tak odtud pán fotí zvířátka. A tyhle umělé ptáčky má na jejich přilákání."

„ Pohlaď si je hezky po hlavičce. Tyhle ti nic neudělají."

„Dědóóó, nemůžeme si jednoho vzít sebou?" Žadonil

„To nemůžeme Honzíčku. Pánovi by sem nepřiletěli ti opravdoví a on by se zlobil"

„Tak já si ho ještě pohladím, ano…?"

Dědoušek souhlasně pokýval hlavou.

„Tak, a teď mi už dej ručku a půjdeme povykládat mamince, co jsme tu viděli."

Vnouček se usmál na svého dědečka, popadl ho tou malou ručkou za dlaň a vší silou ho táhl za mámou. Pozoroval jsem je až do doby, než se mi nadobro ztratili z dohledu. Bylo to hezké, ale zároveň mi bylo líto, že já už nikdy takto svého dědu za ruku nevezmu...

 

   Paradoxně tato návštěva mi nejspíš uspíšila to, nač jsem tak dychtivě čekal. Od olší, tam co minule zmizeli havrani se ozývá táhlé pronikavé „hijé, hijé, hijé…" Nic nevidím, ale je to slyšet stále silněji. Dokonce tak intenzivně, že s jistotou mohu říct.

 „Je nade mnou!"

Stále ještě ji mé oko nezaměřilo, ale sluch mě nešálí. Klesá a každým obkroužením je níž a níž. Teď. Dosedla na starý pahýl stromu. Krásná světlá forma, jakou jsem tu ještě neviděl. Jen kousek od toho kmene mám nasměrovaný svůj teleobjektiv. Povoluji aretační šrouby na hlavě svého stativu, ale jen do té míry, abych překonal odpor zajištění. To proto, že jsem neměl v úmyslu nechtěné trhavé pohyby, co by mohly ptáka zradit. Současně s nasměrováním, nastavuji i ostřící bod. To pro správnou kompozici snímku. Podařilo se. Mířím přímo na oko dravce. Ještě slabá korekce expozice do mínusu z důvodu vykukujícího sluníčka a mačkám spoušť. Skvělé! Letošní první přílet dravce a hned zdokumentovaný na kartě fotoaparátu.

 

   Jen co se mi daří pořídit tuhle fotografii, dosedá na zem další káně. Oproti této o dost tmavší. Nestačí ani přitlačit křídla k tělu, když s varovným pokřikem ji odhání třetí jedinec. S úlekem uskakuje stranou, ještě jednou se odráží svými pařáty od země a za pomoci máchnutí křídel, usedá na starou, uschlou větev. Se zlostným výrazem sleduje kolegyni pod sebou. Právě tu, co ji před pár vteřinami sebrala oběd.

   Překvapen nenadálou situací, se koušu do rtu. To abych náhodou nevykřikl radostí. Tři dravci najednou, to tu ještě nebylo. Tedy alespoň ne za mé přítomnosti. O to bylo ovšem těžší nepropadnout bezhlavě vášni a každý pohyb předem zvážit. Přeci jen, tři páry takto bystrých očí uhlídat není jednoduché. Zaneprázdnili mě na dobré dvě hodiny. Pak odlétli a tento den se již neukázali.

   Rád bych Vám to dnes dopověděl až do konce. A tak odkládám notes pod prázdný talíř a jdu si ještě pro jeden šálek horkého čaje.

   Už třetí den nepřetržitě sněží. Za tu dobu napadlo více jak dvacet centimetrů nového sněhu. Všude kolem je bílo. I stromy mají stejné trikoty bělavé barvy a větve jehličnanů pod tíhou sněhu klesají k zemi. Další a další malinkatí parašutisté se snášejí z jednolitě šedé oblohy do měkkých studených peřin. Vítr je žene hned napravo, hned nalevo, ale gravitaci stejně neuniknou. Přes změť toho bílého nadělení, není vidět na více jak padesát kroků. Chůze je stále náročnější a cíl v nedohlednu.

 

 

   K trnkovému keři už nepřicházím já, ale nezvykle ozdobený sněhulák. Před vchodem do krytu oklepávám vše, co mi bylo cestou naděleno a soukám se rychle dovnitř. Přeci jen je nejvyšší čas. Sklápím matraci, připevňuji fotoaparát na stativ a zakrývám průzor maskovací sítí.

   Je deset hodin a stále se nic neděje. Venku se honí snad všichni čerti, tak ptáci raději tento nečas přečkávají někde v závětří. Tady to také není zrovna komfort, ale je tu sucho a nefouká tu vítr. Nebylo by tedy fér, žehrat na krušné doby zde strávené… :-)

   Asi nemá smysl příliš prohánět pero po papíře a rozvádět dnešní spíše neúspěšný fotolov. Jediný pohyb, který do poledních hodin zaznamenávám, je mihotání se vloček ve větru. Jako malou záplatu mi posloužil alespoň přesun do lesa. Ani tu není příliš rušno. Přesto všechno několik snímků si domů odnáším. Velkou radost mi udělal přílet strakapouda prostředního. Nebyl to zase tak špatný den.

 

   V notesu zbývá poslední nepopsaný list papíru. Teď si jistě říkáte. „Konečně!!! Zimy už máme plné zuby. Počkáme si na příběh s rozkvetlou loukou a jarním sluníčkem." Nebojte, dočkáte se. Posledním zážitkem od trnkového keře ukončím tohle roční období. Ale napřed se půjdu na chvíli zehřát ke kamnům a pokusím se ukořistit ještě nějakou tu povidlovou dobrotu.

 

Po patnácti minutách… :-)

   Jsem tu i s lupem. A kdy mě snad někdo nachytal, jsem připraven s pádným argumentem. „Vyrovnaná hladina krevního cukru je základem pro vnitřní pohodu, vytrvalost a soustředěnost." A to vše já potřebuji. A pokud i Vy jste vyflustnuti z toho čtení, dejte si něco sladkého, ať to přežijete… :-)

   Minulé dny, vlastně týdny si s námi počasí pěkně pohrávalo. Jen co napadla kupa sněhu, šplhající rtuť v teploměru oznamovala změnu té hromady v nevzhlednou břečku. Stačilo promáčet jeden pár bot, rtuť se vydala opačným směrem a z tekuté nadílky je rázem klouzačka. Takto se to opakovalo několikrát a to až do dnešního dne. To pro změnu sněží a sněží. Já končím noční šichtu, ale nepůjdu spát…

   Nestíhám dovřít ani dvířka krytu a nad hlavou se strhává nerovný souboj. Do hejna polních vrabců, jako střela vráží malý šedý lovec. V panické hrůze hledají spásu v hustší spleti větviček trnky. Jsou zachráněni!!! Tedy až na jednoho. Nejpomalejší z posledních sil se snaží vyprostit ze spárů útočníka. Ovšem bez šance. Svůj boj prohrává. Ťuhýk šedý zvítězil.

   Ještě nedozněl zvuk naříkajícího vrabčáka a už po střeše poskakuje někdo další. Není to nikdo jiný, než provokatérka straka. Tentokrát ji nevěnuji žádnou pozornost. Dál se věnuji vybalováním svých věcí. „Ssss…" Zasyčí unikající teplý vzduch z termosky. Nalévám si kávu do kalíšku a rozbaluji snídani. Všechny zvuky jsou tu mnohem zřetelnější, ale pranic si z toho nedělám.

„ Stejně nesletíš, jak tě znám." Syknu jedovatou poznámku směrem ke stropu.

   Najeden a probrán kofeinovou bombou se uvelebuji na studenou matraci. Jen letmo mrknu skrze oka maskovačky a nestačím se divit. U uhynulého zajíce se motají hned čtyři straky. A to se teprve začíná rozednívat. Mířím, a první snímek je na světě.

   Jako zdivočelá tlupa indiánů poskakují kolem kořisti a rozpoutávají malicherné spory. Se zaujetím je pozoruji, ale fotoaparát nechávám v klidu. Zatím nejsou příznivé podmínky. Tedy čekám… .

   Nakonec ani ubíhající čas nepřináší nic nového. Alespoň se rozednilo. Ovšem nebe je nadále šedá jednolitá hmota a nejspíš nebude lépe. Naštěstí sněhová pokrývka napomáhá k delším expozičním časům. Tedy strachovat se rozmazanými snímky nemusím.

 

   A je to tu!!! Provokatérky s úlekem uskakují stranou a na scénu přichází (tedy přilétá) káně. A bez ostychu se dává do hostiny. Čtyři loupežníci ji chvíli pozorují s odstupem, ale nevydrží jim to nijak dlouho. Opatrnější pokusy urvat kousek žvance vystřídají promyšlené útoky. Zbaběle ze zálohy nejprve tahají dravce za ocasní pera a konce křídel. Málo účinnou techniku střídají výskoky na hlavu. Uštěpačnými poznámkami, ani verbálními útoky se jim ovšem nedaří konkurenci zahnat.To za ně dělá až další káně. Střídání stráží probíhá v klidu. První dravec se přesunuje na kmen kousek od krytu a nový zaujímá jeho místo. Cvakám o sto šest. Rachotu závěrky si tentokrát vůbec nevšímají. Jediné co jim běží hlavou, jak získat kořist jen pro sebe. A pokud se sejde více kohoutů na jednom smetišti, o zábavu je postaráno. A jak píši, tak se i děje. Nestačí ještě zasadit první úder do mrtvého těla zvířete a už se na ni vrhají černobílé fúrie. Obtěžují ji tak vehementně, že prchá na jeden ze tří suchých stromů poblíž.

 

   Připadá mi, jako by měsíc držely nucenou hladovku. S takovou vervou straky cpou do svého bříška kusy masa. A dravci v roli diváků pozorují ten mumraj pod sebou. Ale každá zábava končí. Je tu třetí pták do party a nekompromisně se vrhá střemhlav dolů. Straky překvapeny z nenadálé situace odlétají pryč. Jde jim to těžko. Přeci jen s plným žaludkem je lepší odpočívat.

   Je to nebojsa. Nehledí napravo ani nalevo a jde rovnou na věc. Zahnutým zobanem trhá velké kusy masa, které v mžiku mizí uvnitř. Nenechá se vyrušovat ani vyplašenými navrátilci, dokonce s ním nehne nálet čtvrté kolegyně. Ta se neodvažuje ani dosednout a míří si to přes trnkový keř pryč. Tento zbabělý únik vyprovokovává zřejmě frustrovanou káni, tu co sedí na kmeni nejblíže krytu. S válečným rykem startuje. Prolétá tak nízko, že cítím závan větru. Ještě zavadí křídly o vrcholek trnky a je klid.

 


   Tři vteřiny a „BUMMM". Metr ode mne dopadla velká hnědá koule. Koukám na to a zprvu vůbec nechápu oč jde. V tom chumlu tmavého peří září žluté zbraně protivníků, jako zlatavé ozdoby. Hypnotizují se pohledy a doširoka roztahují křídla. Být to rybáři řeknu, hádají se kdo ulovil větší rybu. Za této situace ovšem ani nedýchám. Mít širokoúhlý objektiv, stávám se pánem situace. Takto jen nevěřícně zírám s „otevřenó hobó", jak se říká u nás na Hané. Celý souboj trvá více jak jednu minutu. Končí až složením protivníka na lopatky. Poražený odlétá. A vítěz? Ten mě ještě chvíli nechává v rauši. Nakonec i on rozprostře svá mohutná křídla a vrací se na uschlý kmen.

 

    A takto se nám vítězství a ztráta postavení přelévá ještě několikrát. Je tedy opravdu dnes nač koukat. Hemží se to tu, jako při akčním dnu u supermarketu. Čtyři straky, tři káňata a aby toho nebylo málo, s krákoráním se přidává hejno šedivek. Je tu tedy najednou čtrnáct hladových krků na jednoho mrtvého ušáka. Vrány jsou ovšem zdrženlivější. Do šarvátek se nezapojují, jen sbírají, co kde upadne. Až na počasí si dnes rozhodně nestěžuji.

   Karta je téměř plná a kapacita baterie povážlivě klesá. Naštěstí tak hodinu a půl a bude se smrákat. To budu moci opustit kryt…

   Sem se vrátím ještě mnohokrát a věřte, že bude nač se dívat. Ale ty chvíle si už nechám jen pro sebe. To proto, aby jste měli možnost zapojit svou fantazii a vytvořit si svou vlastní představu o pokračování života na této louce…

                                                 Kdo s koho

 

 

  Opět tu máme chladná rána. Pestrobarevné podzimní kulisy se pomalu ale jistě snášejí k zemi a svlečené koruny vzrostlých stromů, smutně se tyčí k zataženému nebi. Zlatavé klasy pšenice jsou dávno vytlučeny a jejich obsah uskladněn v hlubokých sýpkách. Pole zejí prázdnotou a jedinými jejich společníky jsou traktory, chystající je k zimnímu odpočinku. Sem tam tu proběhnou poslední zbytky srnčího, co přečkaly mysliveckou řež, na neolistěných větvích občas posedává káně, jinak pusto a prázdno.Žádné tlupy přemnožených divočáků, ani krvelačné lišky. Dříve, ještě za mých mladých let  životem kypící krajina, teď jako by pomalu ale jistě umírala. Možná je to jen tím počasím, možná jen přechodné období. Nevím…, ale každopádně bývalo tu veseleji.

  Už několik roků po sobě začíná nástup zimy pravidelnou dlouhotrvající inverzí. Pro mě jako fotografa, je tohle období nudnou částí roku. Ne, nemám tím na mysli období zimy, ale tuhle šedou, depresivní oblohu, která nás tlačí dovnitř, do svých domovů. Nikdy jsem nepatřil mezi ty, na které má počasí psychický vliv. Nepatřím mezi ně ani nyní, ale přeci jen od doby mých toulek přírodou obtěžkán fotoaparátem, si nálad přírody mnohem více všímám. A listopad nebyl v tomto ohledu výjimkou. Slunečné dny bych spočítal na prstech jedné ruky. Pozitivní alespoň bylo, že bylo sucho. Podle odborníků, prý nejsušší měsíc v historii měření, který se sleduje od roku 1805.

 Když píši tyhle řádky a do konce měsíce listopadu zbývá pouhá půl hodinka, padají k zemi první kapky deště. Za malý okamžik se mokré dlážděné kostky lesknou od pouličních lamp. Žádné drama se ovšem neděje, jen zahradní deštíček svlažuje už tak vyprahlou půdu.

 











































 Nebojte se, nedal jsem se na meteorologii, jen jsem Vás chtěl vtáhnout do děje nastupující zimy. Nebudu tedy nadále odbíhat od podstaty příběhu a přejdu rovnou k věci…

  Je tomu už druhý týden, co zakrmuji u mého krytu. Jak správně tušíte, právě u toho, o kterém jsem Vám psal v minulém příběhu. Když tak nad tím uvažuji, uplynul téměř celý rok a já nenapsal ani řádek. Ale asi to bude tím, že fotografování v přírodě jsem tento rok dost odbyl. Při silvestrovském cinknutí sklenky šampaňského si budu nejspíš muset dát do příštích třistašedesátpět dní vážné předsevzetí. Nikdy jsem tuto tradici nevyužil, tak rád udělám výjimku. Ale zpět do přírody…

  Celé léto jsem uvažoval, jak přichystat lépe fotograficky prostor. Nápadů by bylo více, ale většina je nerealizovatelná. Především z důvodu „okupování“ prostoru zemědělci. Sečou si tu každoročně trávu pro dobytek a tak jediné možné přípravy spadají na dobu posledního kosení. A to je povětšinou začátkem tohoto měsíce. Jsem tu tedy čím dál častěji a abych vyplnil tohle hluché období, krátím si chvíle aranžovaným focením zapůjčeného ptactva mého dobrého kamaráda. Sérii několika druhů bernešek  jsem chtěl zakončit nesnímáním ibisa a jeřába královského, ale ranní mrazíky tohle focení ukončují. Tráva je naštěstí sklizena a tak započínám to, proč tu vlastně jsem. Fotoaparát střídám za rýč a místo husí tahám předem připravené uschlé kmeny stromů. Rozmisťuji je na vytipovaná místa a zakopávám do země. Velký kus dál, ten kratší blíže krytu. Do suchého pahýlu aranžuji trsy trávy, nalevo pokládám ležící větev a je hotovo. Stíhám to tak, tak. Začíná se smrákat a já spěchám na oslavu kulatin mého otce. Ještě pohazuji dovezená hovězí žebra a mizím jako pára nad hrncem.

  Svítá, oslava se protáhla do pozdních nočních hodin a vstávání je spíše trestem, nežli odměnou. Přeslazen celovečerním popíjením džusu, si vylepšuji chuť lahodnou voňavou kávou a čerstvým domácím medovníkem. Cestou na louka se zastavuji v masně na nový příděl zákrmu. Můj příjezd zvedá volavku od rozdělané svačinky a s neochotou odlétá pryč. Pryč za stromy k rybníku s ostrůvkem. Byly doby, kdy se tyto dlouhonohé baletky právě na tento kousek země uprostřed vod rády vracely. Pravidelně tu i hnízdily a vyváděly mladé. Ale to byla jiná doba, to ještě neúřadovali rybáři, ale sloužilo to jako zdroj pitné vody. Teď není nic ani na hladině a po lovecké sezóně ani pod ní. Nechme ovšem staré časy být a dívejme se kupředu. A doufejme, že předpisy pro zlepšení stavu přírody, nezůstanou pouze a jen na papíře.

  Docházím na místo činu. Potěšující zpráva je, že část návnady je spotřebována. Kdo byl pachatel nepoznám, ale hlavní je, že byla objevena. Dnes se podávají hrtany. Přihazuji tedy další várku a mizím pryč. Tohle ještě dalších pár dní opakuji. Nenacházím nic, tak jak jsem odešel a to vypadá nadějně. Jen to mizerné počasí…

  Čtyři dny jsem tam nebyl. Vítr mezi tím rozfoukal neprostupnou oponu mraků a konečně vylezlo sluníčko. Dlouho očekávaný pěkný den je tu, ale mně se nedostává volna. Co naplat, musím doufat, že nebude brzy po všem. Druhý, třetí den nádherná rána a zlatavé západy slunce. A já stále nic. Čtvrtého dne je ovšem všechno jinak. Mohu vyrazit a to taky beze zbytku plním.

  Po veké porci omáčky, se dostáváme konečně k pořádné porci masa. Nejen obrazně řečeno… Budík drnčí jako o život a nutí mě opustit vyhřáté lože. Kdybych byl ptákem, byl bych jistě sovou. Ponocuji rád a s chutí, ale to ranní vstávání mi vůbec nedělá dobře. Ale dal jsem se jednou na vojnu, tak musím makat. Vylézám tedy z brlohu a za chvíli i s hromadou potřebného harampádí okouším první mrazivé ráno. Obloha není poseta hvězdami, jako tomu bylo před usínáním. Hustá mlha a bílý mrazivý závoj na kapotách aut, není tou pravou vzpruhou. Ale něco jako by mi našeptávalo, že mě matička příroda jen pokouší. Dojíždím na mé obvyklé místo, vyhazuji ven z auta tu hromadu krámů a vycházím osudu naproti. Ještě nenapadl sníh, tak si mohu cestu zkrátit skrze pole. Z mlhy se noří tři srnčí postavy a jen co spatří tu podivnou ověšenou postavu, mění směr a tryskem uhánějí zpět za mléčnou stěnu. Jen kousek od onoho místa mě čeká další setkání. A věřte, nebo ne, ale tohle bych nečekal. Liška „Bystrouška“ si to míří přímo ke mně. Podle stop z předchozích zim vím, že dvě tři zrzečky se tu pohybují, ale nikdy jsem to štěstí neměl je tady spatřit na vlastní oči. Nemělo smysl se pokoušet vytahovat fotoaparát. Výsledek by byl nulový. Proto jsem se alespoň kochal do té doby, než si mě všimla. Tak jako srny i ona pelášila, seč jí nohy stačily.

  Konečně jsem na místě. Začíná se rozednívat a já, jako pokaždé si nadávám, za mou pověstnou půlhodinku spánku navíc. Rozeznávám sedící siluetu dravce. Jen pár desítek metrů od krytu. „Je to v pytli“ : kleji a proklínám sám sebe. „Už o mě ví a zase tu budu tvrdnout zbytečně. Historie se bude opakovat a já sklidím opět jen posměšky, že píši další příběh o neúspěšném fotolovu…“

  Rozmisťuji přesto balabány třech šedivek a dvou strak, za zvědavých pohledů přítomného opeřence. Jednu ze strak upevňuji na střechu krytu, zbylé putují na zem do trávy. Ještě šťavnaté žebírko ke zbytkům předchozí hostiny a venku jsem hotov. Pohledem kontroluji myšilova, ale nenacházím ho. Neodlétl, to jen pro samou soustředěnost zjišťuji až teď, že během těch pár minut padla opět a ještě s větší intenzitou mlha. „To je má šance“: jásám a jako vojín Jasánek z filmu Tankový prapor se hrnu do útrob krytu. Fotoaparát upevněn na stativu, vystrkuji z připraveného otvoru ven a to je tečka za viditelnou přípravou zvenčí. Další drobnůstky už řeším uvnitř a co nevidět ulehám a nastává známá fáze čekání.

  Nečekejte ovšem žádné pohodlí. Přestože je to na české poměry jeden z těch lepších krytů, teplota ukazuje -7 stupňů a já jen ve dvou mikinách na studené podlaze. Po slunci zatím ani památky, expozimetr ukazuje ¼ s a tak jen naslouchám, co se odehrává venku. Po půl hodince nastupuje první zákaznice. A tounení nikdo jiný, než paní nebo slečna straka. Bez větších okolků slétá před kryt. Radost ovšem střídá hořké zklamání. Tráva v okolí je vyšší, než jsem předpokládal a z bíločerné zlodějky vidím v hledáčku pouze hlavu. Když už se dostává do fotitelného místa, tak pro změnu mi brání okraj otvoru. Průzorem v optice vidím pouze část jejího ocasu. K vytočení objektivu mi chybí pár centimetrů. Straka odlétá i s uloupeným soustem pryč. Přílet opakuje ještě dvakrát, ale ve vyšší trávě návštěva končí bez jediného snímku. V dálce se ozvalo táhlé zvolání. Každou chvíli je silnější a silnější. „A je tu“: říkám si a přikrčen k podlaze s prstem na spoušti vyčkávám příletu. Už ji slyším přímo nad sebou. Čekám, ale nic. Hlas slábne, až zanikne úplně. Opět ticho, jen švitořivé pískání poletujících strnadů. Klid opět prořízne ostré zvolání. Další průlet, ale opět bez výsledku.

  Hodiny ubíhají a přestože ji cítím ve své blízkosti, očekávané dosednutí nepřichází. Mezi tím mlha prohrála boj se slunečními paprsky a zbaběle se vypařila, jako pára nad hrncem. Neposedné prstíky slunce strhly rozprostřenou mrazivou dečku pryč ze stolu a jediné co po ni zůstalo, byly třpytící kapičky vody na stéblech trávy.

 Kro, kro, kro…“: hluboké, hrdelní zvolání se ozývá přímo nad krytem a druhé naprosto stejné, jako ozvěna kdesi v povzdálí. „Tohle přeci není dravec. Tento hlas já znám.“:pátrám v paměti a napadá mě jen jedno jediné jméno. Uhádli by jste, kdo že mě poctil svojí návštěvou? Zkušenější znalci přírody už odpověď pochopitelně znají. Někteří páni v kamizolkách pošilhávají po zbrani a pár z Vás se možná nechá raději poddat. Napovím, jen že je to náš největší pěvec. Mnohé odpověď jistě překvapí, protože jako zástupce tohoto řádu, si představují ptáčky svých krmítek, případně takového „Karla Gotta“, jakým je jistě slavík obecný. Ovšem tento má s drobnými příbuznými pramálo společné a přeci… . „Kru,kru“ :zas a znova. Zřetelně slyšitelné volání a hlasité mávání křídel jen pár metrů přede mnou. Mohutný stín se prohnal po zemi, jako lovecký ohař a průzorem spatřuji tajemného démona na vlastní oči. Klínovitý ocas, rozpětí křídel až jeden metr a černé, slunci se lesknoucí peří. Není to nikdo jiný, než krkavec. Napětím ani nedýchám. Ještě jeden okruh a nedůvěřivě usedá na protější strom. Přímo na místo, kde tak často sedává káně. Hned v těsném závěsu usedá ještě jeden, jen níže a o pár stromů dál. Jak moc bych si přál je mít na snímku. Kontroluji správnost nastavení fotoaparátu. Citlivost na příjemných 400 ISO, clonu volím 8, a připočítaný čas expozice vychází na 1/1250 vteřiny při mírné kompenzaci expozice do záporných hodnot. Mezi tím, co já sleduji hodnoty fotoaparátu, krkavci bedlivě a s notnou dávkou nedůvěry pozorují okolí. Opět to hluboké zvolání a černí démoni letí přímo  k prostřenému stolu. Ale co to? Varovný křik na levoboku. Na scéně se objevuje konkurence. Co se odehrává ve vzduchu mohu jen tušit. Jisté ale je, že krkavci místo opouštějí a toho dne už je nespatřím. Představení končí příletem jednoho z dravců na zem. Přistává s hlasitým dosedem do trávy, přímo za balabán vrány. Samotná návštěva netrvá ovšem ani pár okamžiků. Pár mávnutí křídel a je pryč. Jako by pouze dokazovala ostatním, kdo je tady pánem.

 

  Mísí se ve mne štěstí s pocitem zklamání. Další hodiny vyčkávání s občasnou kontrolou území káňaty ovšem bez jediného snímku. Začínám věřit v další neúspěšný den. Hodiny právě ukazují třináct  a to tu ležím bezmála od šesté ranní. Jen tak automaticky kouknu skrze maskovaný průzor a nevěřím vlastním očím. „ Já tu lelkuji a málem bych prošvihnul dlouho očekávanou návštěvu“ „ spílám nad sebou samým a opatrně se hrnu k fotoaparátu. Hodokvas začal a já málem nebyl u toho. Suchá tráva dokonale posloužila, jako mimikry a ani netuším, jaké jsem měl neuvěřitelné štěstí. Příjemné zimní sluníčko dovoluje i v těchto odpoledních hodinách pořizovat dokonalé snímky. Zbytek už je jen a jen na samotném fotografovi, jak se s danou situací vypořádá.

  Exponuji první snímek. Zvuk dopadajícího zrcátka zarachotí mezi holými zdmi krytu. Obava z vyrušení ovšem po chvíli padá a já nemám pochyb z úspěšnosti dnešního dne. Tak jak je to v živočišné říši nejspíš zvykem, jak jde o jídlo jdou všechny smysly stranou. Desátý úder uvnitř zrcadlovky a přichází, lépe řečeno přilétá další herec. Mnohem blíže ke krytu a hladově se vrhá na krvavé sousto. Sériové snímání je v plném proudu. Snažím se zachytit akci a při ztížených podmínkách to není zas až tak jednoduché. Již zmiňovaná výška trávy neumožňuje vše co bych si přál. Opatrně se tedy snažím zvednout výšku stativu, ale zarážky jsou výše, než mi velikost otvoru dovoluje. Provizorně tedy podkládám vším, co mi přijde pod ruku základnu fotoaparátu. Bojím se vyrušení, ale risknout to musím. Neklid se ovšem dostavuje dříve, než bych čekal. Není to důsledkem mé manipulace s přístrojem, ale hladovými zákazníky. Další dvě káňata přistávají k prostřenému stolu, ale k nelibosti jedné z již hodujících, jsou nekompromisně vyprovozeny pryč. Nejsou prý vítány… Právě dodatečná úprava mi znemožnila mít prst na spoušti. Na druhou stranu, bylo to tak blízko, že ze souboje bych zachytil jen ořezaná torza. První větší akci jsem tedy propásnul, ale doufám že den ještě nekončí. Zatím tedy sleduji, za občasného cvaknutí hladové návštěvníky a nasávám atmosféru lovce. Ne, lovce dychtícího po krvi, ale po vydařených záběrech. Hostina je v plném proudu a mě od té podívané dělí jen pár kroků. Je to neuvěřitelný fascinující zážitek, o který jsem se pokoušel dlouhé tři zimy. Už nevnímám bodavý pocit v chodidlech z chladu, hřeje mě pocit vítězství. Mého vítězství !!!

  A zase ten problém podhledu. Provizorní podložka sjíždí a stativ pod tíhou těžkého objektivu, klesá zpět do výchozí pozice. Šroubuji tedy víko termosky a zarážím jej pod něj. Co naplat, že z horké kávy se brzy stane káva ledová. Až s překvapením zjišťuji, jak ptáci přestávají na nezvyklý pohyb reagovat. Velmi často se mi otáčejí zády k fotoaparátu a já poklepáváním botou o podlahu se je snažím přemlouvat k fotogeničtějším pózám. Odvozuji tedy z této zkušenosti, že nejtěžším a zároveň nejdůležitějším momentem dne, je dostat k zemi a vyčkat až spolknou první sousto. Pak jim nevadí téměř nic. Záměrně používám slovíčko téměř, ale o tom až o pár řádků níže. Sleduji tedy bedlivě jejich chování a vybírám si správné momenty. Až pak spouštím krátké sekvence. Stále mám totiž v sobě zakódován pocit, jako bych po šestatřiceti snímcích měl vložit novou kazetu s filmem. Čas mě netlačí a zdá se, že ani konzumenti nemají nic pilnějšího na práci, než si nacpávat žaludky. Každý si hlídá ten svůj díl a utržené kusy masa prudkým záklonem házejí do sebe. Takto se to opakuje pořád dokola, až na moment nechtěného přiblížení jednoho k druhému. A už to začíná !!! To, co jsem si tak moc přál. Výhružné postoje, doširoka roztažená křídla, nafouklé peří. Žádný fyzický kontakt, jen měření sil a boj o dominantnější postavení. Všechno to trvá jen pouhé čtyři vteřiny. Další dvě sekundy přiznání podřazenosti a je po všem. Fotím jako o život. S desíti snímků jen čtyři se mi vešly celé do záběru. Zbytek, přestože je ostrý, půjde do koše. Kousky křídel se holt nevešly. I tak jsem spokojen a už se těším na jejich zpracování.

  Je přesně hodina a osm minut  po prvním přistání. Nastává to nejlepší světlo. Přestože čas se prodlužuje na 1/640 vteřiny pochvaluji si dokonalost situace. Jenže dokonalost prostě neexistuje a i na sebekrásnější věci něco nejdeme. Ať se nám to líbí, nebo ne. Někdy je to jen o úhlu pohledu, ale prostě tomu tak je… Mou, možná jedinou vadou na kráse okamžiku, bylo to přibližující se burácení. To nevěstilo nic dobrého. Netušil jsem, ale byl přesvědčen. Neblížila se živelná katastrofa, jen pohroma v podobě obřího plechového monstra. Ano, právě toho co tak celý den urputně vláčel úrodnou půdu. Hromové burácení motoru mám už za zády. Dravci se v panice odrážejí od země a odlétají pryč do bezpečí. Kolo větší než celý můj kryt, zastavuje svou rotaci přímo přede mnou. Jen tak tak, že zahlédnu kabinu s řidičem. Pohled šoféra nejprve spočine na umělých ptácích, pak na vyčuhujícím objektivu, znovu na balabány a nakonec opět tu obludu uvádí do chodu. Vrací se tam, odkud přijel. Není to poprvé, co zvědavost mi zkazila dlouhá čekání a pouhým lusknutím prstu vše zničila.

  Je mi jasné, že pro dnešek mám s fotografováním utrum. Ale i tak, ten buldok ve mně velí zůstat. Odcházím tedy až za šera. Zpět ověnčen tou kupou „nesmyslů“ a přesto s něčím navíc. Obohacen o nezapomenutelné chvíle a opojnou sílou vítězství.

  Když opět zabloudím v myšlenkách do mého dětství, do chvil bezstarostnosti a toulání se krajinou. Vzpomenu si zas a znova na můj vůbec první psaný příběh, kterým to vše začalo. To mi bylo pouhých jedenáct let.  Odehrával se jen o pár stovek metrů dál, v rákosí. Místo zimy panovalo parné léto a v rolích hrdinů nebyla káně, ale pochop. Jen tento příběh má o poznání lepší konec…

 

Lamaservis DĚKUJI ZA SHLÉDNUTÍ TĚCHTO STRÁNEK A BUDU RÁD,KDYŽ SE ZASE NĚKDY VRÁTÍTE
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one