Herálec, aneb celebrita ze Sibiře

Je sobota a mé první společné focení u manželů Kuchyňkových. Po tříhodinovém „vydatném“ spánku usedám tedy o půl páté ráno do vozidla a mířím si to směr Olomouc, k bydlišti mého kamaráda Martina Mecnarowského. Odtud po naložení veškerých potřebných krámů vyrážíme na Vysočinu.

První sněhové vločky se objevují již při průjezdu Mohelnicí a úměrně rostou s přibývajícími kilometry. Zatažená obloha nedává velkou naději ve správnost odhadu hydrometeorologického úřadu, že den bude polojasný bez sněhových přeháněk. Pár kilometrů před cílem prorážíme hustou mlžnou clonou a to naše obavy  z nevydařeného počasí sílí. Naštěstí při míjení informační cedule s názvem HERÁLEC mlha ustupuje a mezi mraky  nesměle vykukují první paprsky slunce. To už stojíme před hotelem, odkud budeme vyrážet na předem naplánovaná místa focení čtyřech druhů ptáků. Setkávám se tu s pár přáteli i seznamuji s dosud neznámými, ale podobně postiženými lidmi.

 

  Odjíždíme. Trojice aut následuje zelené vozidlo Kuchyňků, na první ze čtyř lokalit. Jen kousek za městečkem parkujeme na okraji zasněžené vozovky. Z bidýlka zadního zavazadlového prostoru vytahuje Honza prvního adepta. Je jím jestřáb lesní. Vznikají první snímky za účasti klapání zrcátek fotoaparátů. Příjemné měkké světlo opírající se do sněžné pokrývky skvěle nesvětluje dravce a i přes poměrně kontrastní scénu nejsou výraznější problémy s expozicí.

 

  Další na řadu přichází výr velký západosibiřský. To se již nacházíme na druhém místě o pár kilometrů výše. Tahle sova zažívá právě v těchto okamžicích svojí modelingovou premiéru. Chvíle nervozity na obou stranách v mžiku upadá a první účastníci setkání jsou nuceni obměnit rychle se plnící karty. Podle aktivity kolegů usuzuji, že nejvíce se vyřádili na fotkách simulujících sněhovou nadílku na sedícího výra. Mě pro změnu nejvíce zaujala skulina v zasněžené větvičce. Tady vzniká můj nejkontroverznější snímek tohoto dne. Já osobně jsem s touto fotkou relativně spokojen, jen mě mrzí nutnost částečného podhledu. Mít možnost, snímek bych pořídil z úrovně očí.

 

  Stojíme na kopci s výhledem do kraje. Sněhová mračna nechávají ještě na malou chvíli prostor slunci a tak není nač čekat. Třpytivá sněhová deka se trhá a její obsah se rozlétá do všech stran. To připravený orel mořský startuje na povel své ošetřovatelky. Ozývá se salva závěrek. Tohle se při malých obměnách opakuje ještě minimálně desetkrát. Nakonec svou nevoli v další spolupráci ukončuje orel, usednutím do koruny nedalekého vysokého stromu. Po chvíli přemlouvání za drobný úplatek, přilétá zpět na sokolnickou rukavici. Je rozhodnuto!!! Konec letovek a odchod k rybníku.

 

  Stojíme u částečně zamrzlé hladiny a sledujeme přípravy pro „skupinové“ foto. Jako hlavním objektem se opět stává orel mořský v doprovodu volavky popelavé. Světlo bohužel mizí v nenávratnu a tak své nádobíčko nechávám uvnitř batohu. Nakonec v samém závěru se nechávám strhnout davem a pořizuji asi čtyři dokumentační záběry.

 

  Opět usedáme do vymrzlých vozidel a popojíždíme na poslední štaci. Tou se stává torzo kamenného stavení. Za ta léta, co neslouží svému účelu vyrost uprostřed bývalé místnosti mohutný listnatý strom. V kombinaci s polorozbořenou zdí, je to velmi citlivě zvolené místo. Úbytek světla je ovšem rapidní a to je znát i na snímcích. Z plánovaných dosedů pálenky mi nevychází ani jeden snímek. Vymlouvám se na techniku, ale stejně je jasné, že hlavním viníkem jsem pouze a jenom já samotný…;-)  Závěr dne končíme u stolu v restauraci penzionu, kde dnešní den začal.

 

  Tímto bych ještě rád poděkoval Heleně i Honzovi za ochotu i dobře naplánovaný program a všem zúčastněným za skvělý sobotní den…

27.01.2011 11:17:05
vlastimil.hor
Lamaservis DĚKUJI ZA SHLÉDNUTÍ TĚCHTO STRÁNEK A BUDU RÁD,KDYŽ SE ZASE NĚKDY VRÁTÍTE
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one